Jan Štolba: “Skrz ten nástroj šlo zakřičet…”

Cílem nového seriálu Mistři, který navazuje na cyklus Opory hvězd, bude v jednotlivých ročnících časopisu představovat zajímavé české (případně slovenské) hudebníky, mistry vždy jednoho oboru. V letošním roce vás seznámíme s jedenácti saxofonisty. První z nich, Jan Štolba, však tuto oblast výrazně přesahuje. Píše prózu i poezii, je literárním kritikem a publicistou. Jako muzikant prošel Originálním pražským synkopickým orchestrem, spolupracoval s písničkáři Oldřichem Janotou nebo Vaškem Koubkem a v současné době vede vlastní jazzový Jan Štolba Quartet, se kterým nedávno vydal nové album Keep On Walking. Jan Štolba se narodil v Praze v roce 1957. Po rodičích zdědil lásku k Osvobozenému divadlu a k Suchému a Šlitrovi. Sám původně zkoušel hrát na kytaru a banjo. Na otázku, proč se nakonec rozhodl pro saxofon, odpovídá: “Dnes to zní naivně, ale kovový, lesknoucí se saxofon, naježený složitou mechanikou klapek a táhel, mi oproti kytaře – kolegové kytaristé prominou – připadal jako něco neskutečně opravdového. Nástroj, jehož nedotknutelnost musela být nějakým způsobem zdolána, uchvácena. Drnknutí do struny se nedalo srovnat s fyzickým aktem tvorby tónu, při němž člověk namáhá dech, rty, zuby, jazyk, lícní svaly… Skrz ten nástroj šlo opravdu mluvit, zakřičet.”  V hudbě je Jan Štolba samouk. Proto pro něj byly vždy důležité nahrávky, které poslouchal. Vzpomíná: “Desky jsem nasával do posledního detailu obalu či průvodního textu, pamatuju si třeba surreálné obálky Velebného Jazzových nebajek či Pozorovatelny Jazz Q. První koupenou deskou ovšem nejspíš byli nějací raní Rangers, ty jsem tehdy miloval.” Za svou hlavní hudební školu považuje “určitě hraní v OPSO”. Upřesňuje: “Byl jsem tam jako saxofonové nedochůdče předhozen kapelníkovi Pavlu Klikarovi, muzikantovi s ohromnou erudicí, intuicí, fantazií. Šlo ale i o školu života, jíž člověk v kapele plné roztodivných a vzácných postav projde. S tímhle se mi jazz výrazně pojí: jde o kus cesty prošlé společně s dalšími lidmi. Později v Mozart K, s Alanem Vitoušem nebo v Krásných nových strojích jsem se naučil odvaze improvizovat, vrhnout se po hlavě do daného tvaru, přizpůsobit se mu, a zároveň do něj obtisknout svůj díl.” Na otázku, co jej přitahuje na jazzu, Štolba odpovídá: “Jazz pro mě znamená celý kontinent dojmů, pocitů, představ, duševních zákoutí. Když jsem jazz objevoval, skutečně jsem prožil jakési obří déjà vu, kdy narazíte na něco neznámého, co si ale důvěrně pamatujete a s každým tónem se o tom víc ujišťujete. Fascinovala mě třeba přirozená duchovní aspirace, která naléhavě vane z Coltranea, od počátku jsem záviděl tehdejším hráčům jejich hledačský přetlak, Rollinsovi jeho prázdný Williamsburg bridge, na který chodil cvičit. Přitom hledačství se zároveň dělo v profánních kulisách barů, klubů nebo tančíren, kam lidé zapadli jen tak z ulice. Hledání se dělo tak, že se člověk vydal, vyzuřil.”  Má-li vyjmenovat své oblíbené saxofonisty, zmiňuje na prvním místě právě Sonnyho Rollinse, Johna Coltranea, dále Charlese Lloyda či Archieho Sheppa, avšak dodává: “Zajímavější bude najít pár zdejších osobností. V posledních letech se vyrojilo dost velmi schopných mladých hráčů jako Ondřej Štveráček nebo Marcel Bárta. Smekám před nimi, nemám je ale zmapované. Raději přidám tři jména ze starší gardy. Když jsem kdysi chodil na Sága rodu SHQ, uhranul mě tenorák Petr Král, tajuplný muž v černých brýlích, který později emigroval. V jeho hraní bylo cosi nervně elegantního a hledačského, na co si dodnes pamatuji. Dalším saxofonistou, s nímž jsem se sice jen párkrát prolnul, ale považuji ho za jemného stylistu, je Svatobor Macák. A nesmím zapomenout na altkaře Dr. Petra Karena, který je pro mě ztělesněním pražského jazzmana starší školy. Včetně toho, že se věnuje nejen jazzu. Zdá se, že podlehl téže jazzové zarputilosti a zažranosti, k níž se hlásím i já.”  V OPSO Štolba začínal jako hráč na altsaxofon, později vyzkoušel sopránku, ale také nepříliš obvyklý bassaxofon: “Bassaxofon je magický nástroj, nejen zjevem a grizzly sametem svých hloubek, ale tím, že je to instrument do jisté míry perkusivní. Co tón, to úder. Ale nejvíc jsem se našel v tenoru. To je vyprávěcí hlas, v němž je vážnost, přímost, něha i tvrdost. Přesná rovnováha mezi přemýšlivým sametem a impulsivním skřekem odněkud z hloubky.” Na tenor hraje Jan Štolba i se svým současným kvartetem (J. Š. – saxofon, Jan Linhart – bicí, Vladimír Strnad – piano, Jan Greifoner – kontrabas), o jehož aktuálním albu říká: “Obsahuje skladby z posledních čtyř pěti let, kdy jsem se konečně rozhodl, že nechci vystačit jen s improvizací a standardním jazzovým repertoárem. Nejsem novátor a držím se modelu klasického moderního jazzového kvartetu. Nemá jít o žádný soft čajíček, dost se sóluje.” Dále Štolba působí v Jazzovém sextetu pianisty Jiřího Polydora, se kterým hraje “muziku zlomového období mezi swingem a bopem”.  Dejme na závěr slovo Štolbovi-básníkovi a literárnímu kritikovi. Přiznává sice, že příliš nezná současnou písničkářskou scénu, avšak striktně rozlišuje báseň a písňový text: “Báseň je sevřená, soběstačná, natvrdo do sebe vyražená. Rozeznívá se jaksi zevnitř, podél své vertikály. Je koncíznější, otevřená různým asymetriím, náznakům a nedořečenostem, hudebnost se v ní děje jinak než v písňovém textu. Kdežto slova písně jsou nesena hlasem a melodií, píseň tíhne k linearitě, symetričnosti. Slovo, které by v básni bylo zředěné, banální, nadbytečné, může v písni snadno přežít, ba může se stát zásadním. Slogan v básni je hrůza, kdežto v písni vytane docela přirozeně. Paradoxně jsou však písničkáři, které znám a vzývám – Janota, Třešňák, Merta – zároveň básníci. Jen nepíší básně, ale písně. Třešňákův hlas – to je čirá poezie.”

Jan Štolba – diskografie
Originální pražský synkopický orchestr: Oude Stijl Jazz Festival Breda (1978)
Originální pražský synkopický orchestr (1979)
Originální pražský synkopický orchestr: Stará, natoč gramofon (1982)
Originální pražský synkopický orchestr: Jazz & Hot Dance Music (1984)
Jazzfonický orchestr (1986)
Prague JazzPhonics: In Edinburgh (1991)
Štolba–Vitouš–Sanders: Improvisations (1991)
Polydor Jazz Sextet: Hello Babe (1999)
Petra Ernyeiová: Who Loves You (1999)
Jan Štolba Quartet: Time After Time (2002)
Oldřich Janota & Mozart K: Jako měsíc (2002; archivní nahrávky)
Jasupa: On The Fence (2003)
Visit Of Music: Mystic Hotel (2005)
Jan Štolba Quartet: Keep On Walking (2008)
Polydor Jazz Sextet: Bedlam (2008)
Kvartet Dr. Konopného: Skrývám se, ale nikdo mě nehledá (2006)

Jako host:
Alan Vitouš, Miroslav Vitouš: Návrat (1989)
Václav Koubek: Šaty šupáka (1993)
Jakub Noha: Kde je ten ráj (1993)
Vlastimil Třešňák: Inventura (2005)
The Hottentot Orchestra: Rhythm Of The Day (2007)
Vlastimil Třešňák: Skopolamin (2007)

HOME