| Martina Trchová
S Martinou Trchovou jsem se sešel v onom zvláštním
krátkém mezidobí, kdy deska už je definitivně domíchaná, vypulírovaná a
vůbec hotová, ale fyzicky ještě neexistuje v obchodech. Ta deska se
jmenuje Čerstvě natřeno a dostal jsem ji vypálenou z mastru den před
tím.
Před
rokem jsi během krátké doby vyhrála ocenění na všech třech
nedůležitějších přehlídkách – Trampské Portě, Portě a Zahradě. Změnilo
to nějak tvou situaci?
Určitě. Třeba to, že už nemusím soutěžit. Odpadla
nutnost se obhajovat mezi vrstevníky písničkáři, na druhou stranu je
těžší se obhájit v moři hudby jako takové.
Na úplném začátku tvé kariéry bylo vítězství na
Folkovém kvítku. To je jakási prestižní nálepka v kategorii …náctiletých.
Co ti přineslo?
Hlavně možnost hraní na festivalech, pozvánky. To je
asi nejvíc, co může muzikant dostat.
A loňská trojkoruna?
Úplně nejdůležitější byla možnost nahrát desku, tedy
cena Honzy Friedla spojená s vítězstvím v soutěži o Krtečka.
Svět podle písničkářek
Tím, že jsi začínala jako mladičká, tvůj prvotní
repertoár odpovídal výpovědím středoškolské studentky. Ale tvé prvotní
publikum?
Ze začátku na mne chodili jenom přátelé, spolužáci,
ale to je asi start každého muzikanta.
Myslíš si tedy, že to, co děláš, je generační
výpověď, nebo ses snažila o něco nadčasového?
Rozhodně jsem to v té době vůbec neřešila. A vlastně
to neřeším ani teď. Spíš doufám, že jsou to písničky nadčasové.
Ve druhé polovině devadesátých let a na přelomu
století došlo u nás k tomu, co mohl člověk sledovat ve světě o chvilku
dřív. Písničkářství přestalo být většinově pánskou záležitostí. Zatímco
v šedesátých letech to byla záplava mužů a sem tam žena, v této době se
najednou jako o nejzásadnějších objevech hovoří o ženách. U nás Sestry
Steinovy, Radůza, Milcová, Henychová, Kabelková. Asi bych těžko hledal
stejně silná jména mezi novými muži na špici. Čím to je?
Určitě je v tom přínos jiného pohledu na svět. Ženy
asi dřív neměly potřebu se takto vyjadřovat. Muži se vymezovali vůči
režimu, politice, společnosti. Ženy přišly s novými, osobnějšími tématy.
Jeden z rozdílů mezi písničkáři a písničkářkami je
asi v tom, že ženy na pódiu většinou rychleji stárnou. Když chlap v
padesáti zpívá písničky o nesmělých láskách, připadá to asi publiku
snesitelnější, než kdyby písničku typu Podvod nazpívala
pětačtyřicetiletá žena. Jsou pro tebe zajímavé výpovědi noblesních
starších dam – mám na mysli třeba Andrtovou, Bittovou, Ulrychovou,
Hegerovou?
Určitě jsou. Ale popravdě teď poslouchám spíš tvorbu
mladší generace, třeba Sester Steinových… tam se hledám daleko lépe.
Když se člověk rozhodne, že poleze na pódium a bude
tam zpívat své věci, nebojí se, že o sobě prozradí moc?
Bojí se a zároveň mu to dělá dobře. Je to takový
zvláštní pocit, protože si uvědomuje, že se spojuje s člověkem v
hledišti a prožívá s ním něco, co je pro něj důležité.
Něco spadne shora
Ty jsi byla od přírody obdařena hlasem a hudebním
sluchem, ale to definuje zpěvačku, ne písničkářku. Písničkářka musí být
schopna vidět věci zajímavě a dokázat je pojmenovat. Kudy k tomu vede
cesta – od psaní básniček, nebo rovnou vznikají texty?
Básničky jsem psala, ale pak jsem zjistila, že člověk
může vzít kytaru a ta slova mohou vznikat rovnou s muzikou. Takže
většinou skládám rovnou hudbu i text.
Co je na začátku písničky?
Prostě něco spadne shora. Je to třeba jen jedna věta,
která se pak rozvine.
Ta věta je spojena s konkrétním zážitkem nebo spíš s
pocitem?
Spíš s pocitem. Prostě si tě najde.
Kolik písniček máš?
Jak já říkám “hratelných”, asi patnáct. Napsaných ale
určitě padesát, šedesát.
Když je napíšeš, jak je fixuješ? Nahraješ si je,
zapíšeš do not?
Mám je v hlavě. Věřím, že si je zapamatuji. Někdy
třeba zapomenu kytarový doprovod, ale to hlavní tam zůstane.
Jak vznikla deska
Loni jsi dostala ke Krtečkovi nahrávací dny ve Vyšším
Brodě. V té době už jsi po vystoupení prodávala demáček.
Ten jsem nahrála u kamaráda Romana Köhlera v Praze v
jeho pokoji. Ale bylo na něm jen šest písniček.
Vím, že už před tím jsi o desce uvažovala, že asi
nabídka studia jen posunula věci dopředu. Jak to bylo?
Už v roce 2003 mne oslovil Zdeněk Vřešťál, že by mi
pomohl s deskou. Já mu na to kývla. Pak jsem loni vyhrála možnost
nahrávat ve Vyšším Brodě, což určilo místo natáčení, a tak jsme se
domluvili a v lednu začali.
Na Čerstvě natřeno vystupuje spousta lidí. Asi každý
písničkář zvažuje dvě možnosti – natočit desku tak, aby co nejvíc
odpovídala jeho koncertním možnostem, nebo tak, aby ji nazdobil, ale tím
pádem ji nahrál tak, jak ji z pódia nikdo neuslyší. Jak jsi se
rozhodovala ty?
Věřím, že jsem našla jakousi střední cestu. Není to
kapelová aranž. Některé písničky sice mají hosty, ale jiné zůstaly
prostě tak, jak je hrajeme s Karolínou na koncertech. Snažila jsem se
dát každé písničce, co si žádá sama ze sebe, zevntiř.
Jak sis vybírala spolupracovníky?
Vlastně tak, že jsem si vytvořila pocit, jaký nástroj
by tam měl být, a pak přemýšlela, jestli znám někoho, kdo na něj hraje.
Jak se tam objevili třeba kluci z KOA?
Zdeněk Vřeštál měl jisté záměry s písní Odnikudnikam.
Měly se v ní ale objevit samplované zvuky, což se mi příčilo. Vzhledem
k tomu, že už jsme byli prakticky ve finále nahrávání, měla jsem tak
jediný večer na to, abych se rozhodla, jak bude písnička vlastně
vypadat. Seděli jsme s Matějem Rakem u piva a přemýšleli, kdo umí dobře
na akordeon. První, kdo mě napadl, byl Mário. Ráno jsme mu zavolali a on
řekl: “Tak já vám to nahraju.” Z toho později vyplynul i František Raba
a navíc nejpříjemnější okamžiky ve studiu.
Když
jsi dávala desku dohromady, určitě sis udělala seznam skladeb, které tam
budou. Měla jsi ale představu i o tom, jak budou ze sebou?
Vůbec ne. Každou písničku jsem dělala samostatně,
chtěla jsem jí dát co nejvíc bez ohledu na náladu a zvuk ostatních.
Řadila jsem je v podstatě až před týdnem a měla jsem z toho docela
strach, ale samotnou mě mile překvapil tvar, který z toho vyplynul. Teď
už to cítím jako fungující celek.
Byli jste ve studiu na jeden zátah nebo jste jezdili
opakovaně?
Opakovaně, vždycky tak na týden, dva. Ten první byl
pro mě velikou zkušeností. Teprv tam jsem zjistila, jak má asi studiová
práce vypadat. Taky jsem pochopila, že jsme asi předem měli víc mluvit o
tom, jak by písničky měly vypadat a jaký je můj podíl na rozhodování.
Ale nakonec jsme všichni našli společnou cestu.
Vždycky se asi hovoří o třech lidech v pozadí, kteří
mohou mít role všelijak kumulované a promíchané. Producent, to je ten,
kdo se stará, aby byli objednaní muzikanti ve studiu, peníze a sponzoři
a tak. Hudební režisér hlídá tvar písniček, a je otázka jak moc má
poslouchat producenta, pokud to není týž člověk. A pak je ještě zvuková
režie, což je vlastně z větší míry technická záležitost. Takže jak do
toho mluvil kdo?
Zdeněk Vřešťál jako producent byl ve studiu jen málo,
zařizoval spíš věci okolo vydání. Vítek Sázavský zpočátku hodně mluvil
do písniček, řešily se texty, přízvuky apod. Vytvořil také kompletní
aranž k písni Jinačí znamení. Tvar většiny písniček jsem ale tvořila
spíš s muzikanty sama, hodně s Matějem Rakem a nejvíc asi s Vláďou
Čížkem, což je zvukový pomocník Honzy Friedla.
Vědělo se od začátku, kdo to vydá?
Nevědělo, ale chtěla jsem, aby to byli Indies. Hudba,
kterou vydávají, je kvalitní a sama ji vyhledávám. Kontakt zajistil
Zdeněk. Přijeli jsme, oni to poslechli a řekli, že jo.
Hudba a obrazy
O tobě je známo, že studuješ na vysoké škole výtvarný
obor. Deska je i výtvarný artefakt, takže jak jsi se vyřádila s
bookletem?
Měla jsem celkem jasnou výtvarnou představu. Použila
jsem k tomu jeden svůj namalovaný obraz a fotografie od Matěje Raka.
Potřebovala jsem ale grafika, který mi pomohl to převést z hlavy do
počítače a z počítače na tiskové podklady.
Na desce je 14 písniček a má 38 minut, to vychází na
nějakých dvě a půl minuty na písničku, což je v současné době spíš málo.
Uvažuješ, když děláš písničku, o její délce, nebo to prostě nějak vyjde?
Jsi ten typ, co má na začátku šest slok a proškrtává na tři, nebo naopak
máš jednu a zoufale hledáš, jak ji rozvinout na dvě?
Délka písničky přijde vždycky sama. Nikdy nemám víc,
než potřebuji, že bych musela škrtat sloky. Když píšu a mám pocit, že už
to tam nepatří, tak toho nechám a počkám si, až to zase přijde samo.
Některé písničky vznikly najednou, jindy jsem kvůli řádku musela čekat
třeba tři čtvrti roku.
Když je písnička hotová, lze její obsah vysvětlit
několika slovy? Říci o čem je?
Myslím, že ne. Že se prostě musí zazpívat.
Písničky jsou různé. Ty asi nejsi rozený epik. Já si
myslím, že u tebe je důležité, že máš výtvarné cítění, že jsi
zaznamenavačka obrazů, kompozic. Což okamžitě v člověku vyvolá myšlenku,
že žijeme v době klipové kultury, a že máš možná ke svým písním v hlavě
výtvarné klipy.
Mám, takové svoje vlastní. Ale asi nemám šanci, aby
vznikly, protože by byly drahé.
Na pódiu
Deska vyjde koncem května, takže dřív než tento
článek. Kudy s ní budeš jezdit?
Teď v létě hlavně po festivalech – Zahrada, Folková
růže, Telč, Náměšť nad Oslavou, Veveří a zavítáme i na Slovensko – do
Kremnice.
Pro tebe asi jsou důležitější klubová hraní, jako pro
naprostou většinu písničkářů. Ty jsi spojena s pražským Akcentem.
Jenže tam právě teď v květnu po čtyřech letech
končíme. Z toho prostoru se bude dělat taneční sál a jelikož taneční
muziku neděláme... tak už si hledáme jinou scénu.
Jedním z charakteristických rysů dramaturgie většiny
médií je, že když to nemá bicí, tak si to ani neškrtne. A dokonce i na
festivalech přibývá asi publika, které chce, aby ten rytmus na pódiu byl
hodně explicitní. Už na tebe někdo tančil?
Jó, jednou na valčík.
Dovedla by sis představit, že by tvé písničky zpíval
někdo jiný?
Asi dost těžko.
V čem si myslíš, že jsou tvoje vyjadřovací prostředky
originální?
O tom jsem nepřemýšlela, ale myslím si, že zpívám
tak, jak píšu. Své pocity přenesu na diváka asi nejlépe sama.
Tvůj výraz ve zpěvu se vyvíjí, nebo je už od začátku
prakticky daný?
Hodně se vyvíjí. Člověk postupně nachází, co písnička
potřebuje.
Loni jsi se objevila s elektrickou kytarou. Jak si
rozumíte?
Myslím, že už jsem s ní srostla, koncerty hraju
většinou na ni. Baví mně to a vyhovuje mi to. Její zvuk mne inspiruje a
připadá mi, že už k těm písničkám neodmyslitelně patří.
A co všelijaké krabičky, efekty, kvákadla?
Zatím vůbec. Plně mi stačí jazzový zvuk Epiphonky.
Jak
tě člověk sleduje rok po roku, tak si míň uvědomuje změny v tvé
interpretaci, než kdyby tě slyšel před čtyřmi lety a pak až teď. Ale při
poslechu té desky jsem si uvědomil, že v tvé kytaře došlo k výraznému
posunu. Samostudium nebo odborné vedení.
Spíš na to přicházím sama, ale začala jsem chodit na
jazzovou kytaru. Kvůli nahrávání desky jsem to musela přerušit, ale zase
budu chodit, protože mám pocit, že je hodně, co se učit.
Ta deska je vydávána pod tvým jménem, ale ze všech
lidí, co jsou na ní, je asi tvůj vztah ke Karolině Skalníkové jiný než k
ostatním. Ona je tvůj pravidelný partner při vystupování. Jaký je její
podíl na tvaru písniček?
Myslím, že veliký. Teď už si těžko dokážu představit
koncert bez ní. Je v tom společný prožitek, vzájemná inspirace,
zajímavější aranž, podpora. Je příjemné, když je tam se mnou, ale je
příjemné i to, že třeba na písničku, dvě odejde a já zůstanu sama. Užiju
si to a těším se, až se zase vrátí.
Zařazení do kontextu
Karolína má větší zkušenosti s rockovou muzikou než
ty, na druhé straně Jan-Matěj, který ti ve studiu uvolnil ruce od
kytary, je spíš rozený akustik. Kde jsi ty?
Nemám ráda dělení muziky. Proto jsem se snažila, aby
byla deska pestrá.
Tak co posloucháš?
Hodně písničkářky, americké i naše. Alanis Morissette,
Stacy Kent, Joni Mitchell, a pak Sestry Steinovy, Tu Janu z Velké
Ohrady, Zuzanu Navarovou. S kapel třeba právě KOA.
Je něco, o čem by měly vypovídat spíš ženy, než muži?
Určitě. Pohled na svět je u nich různý a myslím, že
ženský princip ještě mužský nevyvážil.
Kdo tě zajímá z tvých kolegů – písničkářů mužů mladší
generace?
Honza Řepka z Nestíháme, Jan-Matěj Rak, Martin
Kadlec, Marcel Kříž – to je zrovna hodně zajímavý pohled na svět a ještě
víc mě baví ve spojení s Žofií Kabelkovou, tam to jiskří.
Čteš poezii?
To musím i do školy. Sama od sebe si vybírám Kainara,
Skácela nebo Reynka.
Našla jsi nějakou básnickou výpověď mezi lidmi své
generace?
Teď si uvědomuji, že vlastně čistou poezii své
generace neznám a že ji asi zná málokdo. Vnímám ji spíš v písňových
textech.
Otázka je, jestli psaná poezie už nemá vrchol za
sebou. Jestli ji nevytlačí různé festivaly pouličních básníků –
performerů. Nebo rap. Co ty a rap?
Nic.
Kdyby sis mohla vybrat někoho na společné turné
systémem každý půl koncertu, kdo by to byl?
Asi KOA. Zajímají mě, oslovují.
A komu bys chtěla udělat předskokana z těch slavných
jmen?
Chtěla bych si někdy zahrát s Nohavicou. Ale to chci
asi moc, on si nikoho nezve. Taky bych chtěla jednou být na jednom pódiu
s Hanou Hegerovou.
Hegerová je ten typ, co dává do vystoupení veliké
množství emocí, až člověk věří tomu, co říkala Věra Chytilová, že
profesionální herec musí být hysterik. Jak ty se dostaneš do emoční
nálady při vystoupení?
Stačí se ponořit do písničky, emoce s ní plynou.
A nebojíš se, že když už ji zpíváš po x-té, že tam ty
emoce nebudou?
Naopak, já v ní nacházím nové věci. Někdy se až
divím, co v ní je všechno skryté, nacházím významy, které mne nenapadly,
když jsem to psala.
Jak postupuješ, když přijde naopak při psaní textu
slovo, které se v písničce vzpříčí?
Nechám to uležet a čekám, že to znova přijde shora a
líp.
Děkuji za rozhovor.
Jiří moravský Brabec F& 7/05 |