Já jsem vždycky lnula k více druhům hudby. Od mládí až do pozdního věku mě provázely cimbálky, ale měla jsem ráda i vážnou hudbu nebo country. Fleret jsem neznala, nevěděla jsem, co je to za kapelu. Zalíbila se mi však jedna písnička, kterou mi zahráli, taková valčíková, a tak jsem slíbila, že jim právě tuto jednu písničku nazpívám na cédéčko. A Zdeněk takhle hrábl prstíčkem, a brzy se rozjela větší spolupráce…

Já jsem dost přizpůsobivý člověk. A mám ráda opravdu všechny druhy hudby, jen snad dechovce jsem nikdy moc na chuť nepřišla. To už se mi víc líbí například šansony. A tak jsem nikdy neměla problém zkoušet něco nového. BROLN mi trochu připomínal vážnou hudbu, kterou jsem také měla ráda. Byl to také velký orchestr, oslovil mě tím velkým počtem nástrojů: řada houslí, dvě basy, dva cimbály, dechové nástroje… To se mi opravdu líbilo.

Pro mne to nebyla úplná novinka. Když jsem asi v 15 letech trampovala, zpívali jsme s doprovodem jedné španělky. Mám tedy vztah i ke kytarám. Je to krásný strunný nástroj, který mi zní velice libě. Nedělalo mi tedy žádné potíže se Fleretu přizpůsobit.

Já už pomalu hluchnu (smích). S chlapci z Fleretu už jezdím aspoň 15 let a je to samozřejmě o uši. Na jevišti musím sedět někde na boku, často přímo před bubny a to jsou rány… Ale uši si na to asi zvykají, protože na začátku koncertu bývám na ten zvuk naštvaná, ale během čtvrthodiny se to většinou srovná.

Dělali jsme to tak hlavně na začátku naší spolupráce, ale oni jsou teď úspěšní hlavně se svou vlastní tvorbou. Je však pravda, že dodneška s nimi zpívám i některé lidové písničky. A jak jsme je vybírali? Staňa s Hrachem přijeli ke mně do chalupy, vzali housle a kytaru, a já jsem vzpomínala. Zdeněk znal některé další písničky, a tak jsme to dávali všechno dohromady. Mne ale víc těší, že oni i své autorské písně dělají v našem valašském nářečí.

Lidové písničky nikdy nezhynou. Kdyby byla jakákoli doba a jakýkoli pokrok v hudbě, lidová píseň nezmizí. Ta je v lidech nějak zašitá. A ogaři z Fleretu to dělají velmi dobře a citlivě a ani jejich vlastní melodie se nijak nevymykají lidovým písničkám.

Já bych těm muzikantům poradila, aby ze starých písniček neopisovali. Není správné, když se někdo podepíše pod “novou” píseň a vy v ní cítíte lidovou melodii. Nejlepší by bylo skládat jak původní slova, tak hudbu. Když vznikne dobrá nová melodie a dobrý nový text, mají šanci přežít a budou se dál zpívat a hrát.

Nevyhýbám se tomu. Často se do noci dívám v televizi na ČT2, kde bývají různé hudební pořady včetně moderní muziky. Něco mě zaujme, něco ne. Ale když jsem těch 35 let dělala v Supraphonu, prošlo mi opravdu hlavou tolik melodií, že jsem se naučila hudbu docela dobře znát. Poslouchala jsem i modernější věci, které tehdy vydával Panton, a ty jsem například doporučovala divadlům jako scénickou hudbu.

To je pravda, pořadatelé nás na festivalech často zařazovali jako noční tečku, a my jsme pak hrávali třeba ve dvě v noci nebo ve čtyři ráno! Ale tomu se teď bráníme, protože je to únavné. Na festivalu si často nemáte kam sednout a už vůbec ne lehnout, jedině do auta. Já jsem vlastně jako takový voják, který musí všechno vydržet.

Náš “impresário” Laďa Chromeček nám na letošní rok opět naplánoval moře zájezdů. Vždyť loni jsem jich absolvovala sto za jeden rok! Představte si, že jsme měla volno dva tři dny v týdnu a pak se opět jelo tahem. Ale vydržela jsem to. Člověk sice přijel domů zbitý, ale otřepala jsem se a za týden se jelo dál. A plány? Jezdíme dál. Já jsem za svůj život procestovala cizinu a viděla krásy světa, ale teprve teď poznávám svoji rodnou zem. Loni jsem si říkala, že není krásnější země než ta naše. U nás je všecko, i dobří lidé!

To vím samozřejmě úplně přesně. Moje maminka měla na elpíčkách hodně dechových a lidových kapel a tam jsem objevil skvost, desku, na které byl portrét Jarmily od valašského malířského mistra Hofmana. To vyšlo u Supraphonu v roce 1979 a když jsem slyšel Jarmilčin zpěv poprvé, málem jsem se z toho po… Měl jsem tehdy 18, deku do půl zad, poslouchal jenom bigbít a hrál po tancovačkách. Když jsem v kapele viděl dechový nástroj, housle či akustickou kytaru, tak jsem ji předem odsoudil k zániku, ale tento zpěv mě něčím fascinoval. Byl v něm takový náboj, taková energie, pokora k valašskému nářečí a lidové písni vůbec, že jsem máti tu desku “znárodnil” a občas v noci tajně poslouchal. Tím jsem si ji samozřejmě oblíbil, neboť jsem pomalu přicházel na to, že to nenahráli nějací muzikanti “hen ze sokolovny”,ale pořádní machři. Jako celek to na mě působilo jako ten největší bigbít.

Já jsem ji nepřesvědčoval na nějakou delší spolupráci. To vyplynulo samo a úplně spontánně. Seděl jsem ve Zlíně v hospůdce Na kovárně, kde byl štamgastem i náš kamarád herec Lubor Tokoš. U pivka mi říká: “Hrachu, co děláš zítra? Vem děcka a přijeď na vánoční pásmo do kostela v Jasenné. Já to budu uvádět, hrát bude Janek Rokyta s muzikou.” To mě samozřejmě nalákalo a už cestou domů do Vizovic mě napadlo, že Lubora poprosím, ať mě seznámí s Jarmilou, že si nechám něco podepsat pro máti a taky že ji předám naše elpíčko Tož vítajte ogaři. To vše se stalo, Jarmilka byla na mě i mé děti velmi příjemná. Jen jsem zkusil hodit lanko, že bychom její hlas uvítali na našem právě natáčeném CD Zafúkané.To nejprve neklaplo, nebylo co nazpívat, nebyla připravená píseň. Měl jsem ale již rozdělanou píseň Doma najlepší. Text byl sice pro chlapa, ale s Honzou Mrlíkem jsme jej lehce překopali, já jsem udělal něžnější muziku, takový valčíček, a zavolal Jarmilce. Ta souhlasila s návštěvou. Já jsem jí písničku přehrál a ona že dobře, že to zkusí nazpívat. Jen mi řekla,že naše jediné štěstí je, že zpíváme valašsky a proto že na spolupráci kývla. A už byla ruka v rukávě a vydrželo nám to spolu zatím patnáct krásných let.

Nové posluchače samozřejmě přinesla. Naše publikum je věkově v rozmezí 5–90 let. Na Jarmilku chodí i zvědavé babičky, ty vezmou vnoučata a už se nám to pěkně nabaluje. Ale chodí i mladí, který Jarmilu také milují. Je úžasné, jak Jarmila posedí mezi pokérovanými a ocvokovánými dlouhovlasými rockery. Ale čemu se divit, ona tak vlastně žije, jen je jinak oblečená. No a obohatila nás také bezesporu. Souhlasím se slovy Jana Rokyty, že zpěv Jarmily Šulákové se stal neodmyslitelnou součástí naší národní kultury. Jarmilka je pro nás příkladem vztahu a úcty k lidové písni či potažmo k tradici vůbec. Jsme rádi, že máme takovou učitelku, takovou kamarádku, takovou další svoji babičku a doufám, že něco z jejího “učení” správného a poctivého přístupu ke kumštu zůstane v každém z nás.

27. 6. 1929: Narozena ve Vsetíně jako Jarmila Schmidtová
1946: Pracuje jako tovaryška u švadleny
1948–52: Zpívá s kapelou Vsacan
1950: Začíná pracovat v prodejně gramofonových desek
1951: Přijímá nabídku na spolupráci s BROLNem
1955: Zpívá na Světovém festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě (3. cena)
1957: Druhá cena na festivalu v Moskvě
1979: Titul Zasloužilá umělkyně
1989: Titul Národní umělkyně
1995: Natáčí album Fleret & Jarmila Šuláková
1999: Natáčí s Fleretem píseň Svadební na album Tož tadyk ju máte
2000: Album Tož ščasné a veselé s Fleretem
2006: Album Zapřahajte žebřiňák! s Fleretem
2008: Titul Osobnost Zlínského kraje