Jste herec a písničkář, což je kombinace, která není úplně neobvyklá, ale u každého, o kom to šlo nebo jde říci, platí jaksi jiná pravidla: Eben, Stropnický, Jiráň, mám-li jmenovat jen ty, kteří jako vy prošli či procházejí Ypsilonkou. Dovolte mi, abych trošku začal tím herectvím. Pamatujete si ještě na první okamžik před kamerou?
Pamatuji. To mi byly asi čtyři roky. Moje máma se také pokoušela o hereckou kariéru a shodou okolností dostala epizodní roli v televizní inscenaci. V těch ranných televizních dobách neexistoval žádný záznam. Z nedostatku možností mě někam odložit jsem absolvoval i zkoušky a patrně (to si domýšlím) režisér dostal nápad, že by mohl toho chlapečka nějak využít. A tak jsem se nakonec ocitl před kamerami v živém televizním vysílání během prvních let jeho existence. Jste první, komu se s tím svěřuji.

První skutečně velkou rolí, kterou jste se zapsal do povědomí diváků, je určitě Francin v Postřižinách v roce 1980. Přiznám se, že na mne kouzelně zapůsobily především dvě scény – když s gestem granda darujete manželce Patentní navlékač jehel a pak, když ji před členy správní rady vyplácíte. Připadá mi, že jejich – hrabalovsko-menzlovská poetika má k té vaší písničkářské jak šíleně daleko, tak paradoxně po druhém směru pohybu na kružnici velmi blízko. Jaký byl váš vztah k této poetice, a ke kterému autorovi se cítíte mít nejblíže?
Hrabalovsko-Menzlovskou poetiku akceptuji nejen jako pojem. Pakliže vy nacházíte s tím, co dělám já, nějaký styčný bod, jedině mě to těší. Nejbližší mě autor mi připadá být Stanislav Lem.

Zvláštní je i poetika Ypsilonky. Nemrzí vás, že vlastně většina národa zná tu filmovou, nikoliv tu prchavou divadelní s kouzlem neopakovatelných nuancí v reprízách?
Ani ne, beru to jako fakt.

Ypsilonka je známá i svými improvizovanými večery na přidanou. Vy jste o sobě prozradil, že improvizátor zrovna nejste. Nelámal vás pan režisér Schmid, abyste se to nějak naučil?
Pan režisér Schmid samozřejmě naléhal, abych se v těchto představeních prezentoval i já. A díky tomu, že nepožadoval nic konkrétního, dostalo se mi příležitosti umístit se do tohoto rámce jako námezdní skladatel písní na slova zadaná mi publikem.

Za úžasný považuji i váš výkon v roli umrlce v Brabcově adaptaci Kytice. V jednom z rozhovorů jste jej zlehčoval, že jste tam vlastně jen tak ležel a sem tam se pohnul. Existuje něco jako herecký minimalismus?
Nevím.

Vy jste jedním z herců s těžko zaměnitelnou fyziognomií. Znáte světového herce podobné postavy? Nepokusil se vás už třeba angažovat některý ze zahraničních režisérů do nějaké speciální role?
Ano a povedlo se mu to. Hrál jsem hubeného dlouhého muže ve volném zpracování Kafkova “Procesu” , který natáčela BBC v Praze.

Tuším asi zatím poslední vaší velkou rolí byla ta v Lesních chodcích. Dost zvláštní film, nemyslíte? Nakolik bylo jeho téma i vaším a nakolik jste se s dost podivínskou postavou ztotožnil?
Bohužel, při uvedení filmu jsem už tolikrát odpovídal na podobně formulované otázky, čímž se stalo, že má schopnost zaujmout jakékoli stanovisko se vyčerpala.

Nezlobte se na mne, ale trochu nechápu, jak jde stihnout všechna vaše angažmá zároveň. Divadelní role, film, písničkaření. V čem právě vystupujete na jevišti?
Vystupuji v tom, co mě připraví kostymérka, a ostatní je jen otázka těsnopisu.

Kolik koncertů k tomu všemu ještě přidáte za sezónu?
To prosím není otázka pro interpreta, to je otázka pro agenturu.

Jenže ono to udržování kondice je zase časově náročné, takže mi to pořád nevychází. Musím se ale přiznat, že si dosud pamatuji naše první setkání, které jste vy jistě dávno zapomněl. Bylo to někdy asi v roce 1988 v Plzni. Přijel jste, měl jste jít na pódium asi za hodinu, natáhl jste se v šatně na lavičku, požádal mne, abych vás deset minut před tím, než půjdete hrát vzbudil, omluvil se, že jste unavený a za minutu spal jako brouček. Dokážete opravdu tak rychle přepnout do relaxačního provozu?
Ano. Jsou na to svědci i svědkyně.

Kolik už jich je?
Nevím.

Hrajete jen na dvanáctistrunnou kytaru? Uvažujete i o tom střídat ji na pódiu s klasickou “šestkou”?
Ne. Občas se mi stává, že hraji na jedenáctistrunnou kytaru, ale to jen v případě, když mi praskne struna.

K vašemu image patří neopakovatelný jevištní projev. Občas odšumlovaný text, občas mluvená vsuvka uprostřed písně, někdy dokonce píseň nedohraná. Kupodivu to funguje úžasně dobře. Jako by se tím víc zaostřovala pozornost vašeho publika. Publikum vám fandí, má dětinskou radost, když se nakonec na závěr té písně dostanete. Opravdu to vzniklo přirozeně?
Myslíte, že se to dá upřímně vykalkulovat?

Taky by to vzhledem k vašemu divadelnímu angažmá mohl být odkaz na první české divadlo v Praze. Takže proč Bouda a je to váš návrh, nebo manažérský tah BMG?
Je to téměř kompletní text první písně.

Prozraďte ještě něco o nové desce. Kdy a kde vznikla?
V Osečnici na jaře. Ta je u Jesenice. Taky na jaře.

Kolik je na ní písniček?
Šestnáct.

A autorsky?
Jednou přispěl Zdeněk Zdeněk.

Komu novou desku pouštíte jako prvnímu?
Rodině.

Koho z našich písničkářů nejradši posloucháte?
Sám sebe.

O reklamní strategii každé desky rozhoduje vydavatel a jeho odborníci. A sám autor někdy ví, že píseň, ke které má nejhezčí vztah, nemusí být potenciálním adeptem na hit. Ale přece: Kterou písničku ze Šílence považujete subjektivně za nejlepší? A kterou z Boudy?
Já už vážně nemůžu.

Jiří moravský Brabec

HOME