Quanti minoris aneb setkání Villona s rockem

Zdeněk Němeček, kapelník, frontman (zpěv, flétny, loutny a další nástroje) a autor skupiny Quanti minoris, která o sobě dala v posledních třech letech výrazně vědět svým originálním stylem, kombinujícím středověkou tématiku a rockovou interpretaci, bydlí v Brně. Dokonce sedm minut autobusem MHD od nádraží v Králově Poli. Když ale vystoupíte na zastávce Myslivecký stadion, zjistíte, že bydlí vlastně na samotě. V přízemí domu najdete nahrávací studio – zkušebnu kapely, a o patro výš jste mohli najít koncem května nás dva při dlouho odkládaném rozhovoru o jeho kapele, ale i o Zdeňkově celkové muzikantské historii.

Ty jsi původem Brňák?

Kdepak, já “su naturalizované brňák”. Jsem ze Zábřeha na Moravě a sem jsem emigroval, když mi utekla baba. Ale to bylo tím, že jsem na vojně měl spoustu kámošů z Brna. A Brno se mi odjakživa líbilo. Od mých dvou let, kdy jsme zde byli na návštěvě. To bylo někde u Městských lázní, přespávali jsme tam v takovém hotýlku a odsud mám první vzpomínky. Jak jsem utekl z toho hotelu, seděl na schodech a čuměl na ty šaliny, které tam měly točnu. To mi nějak zůstalo v paměti i přes studentská léta. Pak jsem tu měl kámošku, která sem odešla ze Zábřeha. To mi bylo asi sedmnáct, zase jsem sem přijel na návštěvu a zase mi Brno přišlo zajímavé. Definitivně jsem sem přišel v roce 1979, před tím jsem dělal v Havířově horníka.

Jasně. Moje muzikantské povědomí je nějaké latentní už od raného dětství. Tatínek měl v Zábřeze padesátičlenný orchestr, dechovku jak hrom. Ale já jsem k té jeho muzice nijak netíhl a on mne do muziky nenutil. Nutil do ní mou nejstarší ségru, a zjistil, že to nemá význam, že to je o ničem. Svou vlastní muziku jsem začal dělat někdy ve dvanácti, třinácti letech. To jsem ségře koupil kytaru a ona na ni nechtěla hrát. Tak jsem na to začal hrát sám.

No dovol, stála sto šedesát korun. To byly v tý době skvělý kytary. Táta na kytaru sice nehrál, on hrál dechy, ale hlavně dirigoval a aranžoval, ale když jsem mu řekl, namaloval mi za dopoledne spoustu akordů. Navíc, protože nebyl zatížený tím, jak to hrají kytaristi, vymyslel mi je co nejjednodušeji. Třeba takové E7 se většinou lidi učí pomocí čtyř prstů, on mi to nakreslil, jak ho držet dvěma. Tak mi to jednou o prázdninách dopoledne namaloval, já k tomu v poledne sedl, večer jsem šel spát, ráno se probudil, na prstech krvavé puchýře, tak jsem je prokousl, a pokračoval jsem dál. Zjistil jsem, že to jde. Ségra si asi nechtěla prokousnout ty puchýře. Ve čtrnácti jsem začal hrát na bicí v kapele, kterou měli kluci z gymplu. Tím pádem si v Zábřeze mysleli, že chodím na gympl. Já byl ale ještě na devítiletce, a pak šel studovat elektroprůmyslovku do Mohelnice. Když kluci tu kapelu po maturitě zapíchli, složil jsem si vlastní kapelu. Basák mi zbyl z předchozí kapely, našel jsem kluka, co hrál na bicí a kytaristu, takže jsem si musel vybrat jiný nástroj. Kytarista našel doma flétnu, tak jsem v sedmnácti začal hrát na ni. To mi vydrželo do vojny, na té jsem hrál na co se dalo, ságo, bicí, prostě cokoliv. Protože moci dělat na vojně muziku, to bylo štěstí. Po vojně jsem hrál nějakou dobu flétnu s jednou kapelou v Šumperku (Regent), pak šel do Havířova horničit. Tam se mi stal úraz, rozdrtil jsem si prst (palec pravé ruky). Chtěli mi ho amputovat, doktor zastával názor, že pro horníka jeden prst nic neznamená. Utekl jsem mu, taťka mě léčil bylinkami, povedlo se, dokonce mi narostl nový nehet, který byl silnější než před tím. Já si ho vždycky na kytaře lámal, a teď držel a navíc byl tak divně pootočený, jako by ke kytaře. Prostě ideální na hraní, Všechno zlé je pro něco dobré. Ještě než jsem se dostal do Brna tak jsem vyhrál nějakou soutěž protestsongů. Jmenovalo se to Černá růže, bylo to v Karviné a dělal to Mlok. A já porazil Pepu Streichla. Myslím, že to bylo v roce 1978. O rok později jsem v Opavě vyhrál ještě nějakou soutěž. Obě jako písničkář s kytarou. A byly to vlastně moje první festivalové úspěchy. No a pak přišlo už Brno. V té době už jsem zhudebňoval Villona. To byla taková láska už od středoškolských let. Nalákal mne na něj češtinář, já zjistil, že máme tu knížku s Fischerovými překlady Já, Francois Villon doma, a propadl jsem tomu. Což platí dosud. Mám doma i spoustu jiných překladů, včetně slovenských. Bohužel, francouzsky neumím, takže originály nemohu využít.

Shodou okolností jsem dělal mistra pro kulturu cestování, což byl člověk, který měl na hlavním nádraží na starosti uklízečky a tak podobně. Asi osmdesát lidí. A tam na údržbě dělali dva kluci, kteří měli kapelu, tak jsme se dali dohromady a vzniklo Dogma Art. Myslím si, že má docela pěknou historii. Nebyla to sice muzika úplně taková, jak jsem si představoval, prostě jsme ji ovlivňovali všichni, ale bylo to hezké hraní a celkem známá kapela. Bylo to trošku moc hard na můj styl, ale odešel jsem z ní až v roce 1987. To jsem šel s částí Dogmy s Borkem Nedorostem (klávesákem) a Mirkem Kernem (bubeníkem) za Milošem Makovským do Taxi. Od roku 1982 jsem už byl, ale, na volné noze, dostal jsem lano od Vondráka – Bodláka.

Ano, to mělo premiéru v dubnu 1984. On ten Bodlák Vondrák postupně umíral na úbytě, Vondr odešel, pořád nějaké změny, tak jsem si udělal dva pořady pod agenturou, jeden z Villona, jeden ze svých písniček. Ovšem ten příběh, jak jsem se stal profíkem, je úžasný. Koupil jsem si v bazaru violoncello, protože se mi ten nástroj moc líbil odjakživa. To bylo v roce 1982, jedna kapela tady v Brně měla jít na Portu a nabídla mi, abych u nich hostoval na flétnu, aby to jako bylo hezčí. Tak jsme měli mít zkoušku v kulturáku v Tuřanech, kde jsem tehdy dělal. A pozvali si tam i Vondráka, jako poradce. No a on přišel dřív než kapela, a zastihl mě, jak zkouším na cello. On to chvíli poslouchal a pak mi nabídl, jestli nechci k nim hrát v profi kapele cello. A teď mu vysvětluj, že ten nástroj máš deset dní. To by ho urazilo. Navíc bych se připravil o lano. Takže po chvíli těžkého boje jsem řekl, že jo. Já měl i mindráky, že mám hudební mezery, protože jsem neabsolvoval žádnou školu, učil mne jen táta. Myslel jsem si, že ti školení umí mnohem víc. Až když jsem dělal profi zkoušky a Jura Vondrák zároveň kapelnické, tak jsem to pochopil. Radil jsem mu, a když to dramaturg Petr Dvorník uviděl, tak řekl, když to umíš, tak si je udělej taky. No a já je bez přípravy složil za dvě a tím bylo po mindráku. Mimochodem, ta kapela, se kterou jsem se chystal na Portu, se ještě před soutěží rozpadla a zůstala jenom zpěvačka Zuzana Jelínková, se kterou jsem tu Portu, městskou i krajskou vyhrál, ale nějak nás zapomněli pozvat dál.

To je pravda, nějakou loutnu jsem měl vždycky, už od mládí. Tu, s níž jsem byl na té fotce, už nemám. Byla hrozně zbídačelá. Ale mezitím jsem sehnal tři další. Jde o nástroje přes dvě stě let staré, které jsem musel dát hodně opravovat. První Villonova balada, kterou jsem zhudebnil, byla Balada závěrečná. Některé věci dělám odzadu.

Ano, poslání to jistí.

Výborně. Já si opravdu o Villonovi dost nastudoval, nejvíc jsem vycházel ze soudních zápisů. A mělo to obrovskou výhodu, že na něj chodili fajn lidi. Mohl sice přijít i snob, ale nikdy blbec. A i ty děcka ze středních škol, to braly dobře. Akorát, když jsem to dělal na textilní v Jihlavě, tak na mě tamní ředitel poslal kluky z Leninky. Takže mne o půlnoci vzbudilo StB, co jsem to zpíval v Jihlavě. Tak jsem jim vysvětlil, že to je pořad s pevným, schváleným scénářem, a pokud má pan ředitel mezery ve vzdělání, že za to nemůžu. Čímž to naštěstí skončilo. No a jinak jsem měl v té době i svůj písničkářský pořad. Postupně hrál v Dogma Artu a v původní sestavě Taxi, kde mne Miloš Makovský donutil hrát na basu. Sice jsem se na ni naučil, ale na druhé straně on byl opravdu maximalista, takže když jsem s tím po dvou letech sekl, tak baskytara putovala do skříně. Dost jsem ji neměl rád. A taky jsem hrál v poslední sestavě kapely Avocado. To všechno skončilo někdy v roce 1990, kdy bylo jasné, že už mě to neuživí, tak jsem šel studovat práva a vydělával si zároveň v realitách. S hraním jsem úplně přestal. Promoval jsem ve dvaačtyřiceti. Šest let jsem nehrál, po promoci jsem začal s Vaganty, což byla kapela hrající akustickou historizující hudbu. Oni si dali inzerát, tak jsem se na ně jel podívat na koncert a domluvili jsme se.

Líbilo se mi to a říkal jsem si, že z toho půjde něco udělat. Nejdřív jsem Janu Janovou přesvědčil, že ze šesti redukujeme na čtyři lidi. Problém byl ale v tom, že já chtěl hrát co nejčastěji, oni jen tak občas. A to je nepřekonatelný rozdíl. Nakonec vzniklo akustické duo už pod názvem Quanti minoris, které jsem tvořil s cellistou Aťou Lukášem. S tím jsme hráli třeba po hradech a zámcích.V roce 2001 mi vyšlo CD “Quanti minoris &Vaganti” u FT records, na které hrají Vaganti jako hosté.

Jasně to je z římského práva, něco jako množstevní sleva. Já tomu říkám “hodně muziky za málo peněz”.

Přišel za mnou Michal Pospíšil, že chtějí dělat s Jirkou Pařezem a dalšími vlastní muziku, jestli bych s nimi nešel hrát na basu. Já ji sice skoro patnáct let nedržel v ruce, ale řekl jsem že, jo. A šest let jsem s nimi hrál. Zbylo z toho jedno regulérní CD a jedno krátké - Pálava. To bylo období, kde jsem zároveň hrál s Vaganty, Sběrem a v duu s Aťou Lukášem.

Vlastně náhodou. Snažil jsem se přesvědčit kluky ze Sběru, aby zkusili zahrát to, co jsem hrál s Vaganty nebo Lukinem. Protože jsem cejtil, že by těm písničkám rock slušel. A když já se kvůli nim vrátil k baskytaře, tak by to pro mě mohli udělat. A oni nechtěli. A když jsem je ukecal, tak to za nic nestálo. Prostě to vůbec necítili. Jak jsem teď za to rád, si nedovedeš představit. Hledal jsem muzikanty dál, nakonec jsem potkal kámoše, kterého znám prakticky od doby, co jsem v Brně, chodil za mnou domů, koupil si ode mně flétnu, pak basu. Ale vždycky si hrál jen tak pro sebe. A toho jsem potkal, a on mi říká, že s dvěma kluky zkouší někde ve sklepě, ať si přijdu zajamovat. Nic jsem si od toho nesliboval, ale šel jsem. A to jsou oni. Sešli jsme se v létě 2005, do května 2006 jsme bušili ve sklepě, pak přišla premiéra. Udělali kus práce, někam se to posunulo a myslím si, že se v tom našli. Že jsem jim to nevnutil. Obrovská shoda a náhoda.

Pavel Barta taky v životě veřejně nehrál, Roman Golda hrál v baru, ten měl dobrou průpravu, akorát na elektronické bicí. Postupně jsme předělávali to, co jsem měl už akusticky, a dělal jsem nové věci. Šlo to celkem rychle.

Někdy. A někdy mám naopak nějaký nosný motiv a pročítám si sbírky a hledám, jestli by k němu nešel nějaký text. Ten motiv pak nakonec třeba zůstane jen ve vyhrávce, ale podstatné je, že nějak určuje tu náladu textu, který hledám i povahu dalších částí melodie. Myslím, že oba případy jsou asi stejně časté.

Různě, třeba použiji text z třináctého století beze změn. Horší je, když mám ten text vytvořit sám na nějaké téma, které mám třeba v jiném literárním žánru. To je dřina.

S tím problémy někdy jsou, tedy nemám je já, ale někteří posluchači. Akceptuji, ale nic v tom změnit nehodlám. To obnášela doba, je třeba si to uvědomit, není to nikdy žádný samoúčelný vulgarismus. Zkrátka, všem se zavděčit nemůžeš.

Vlastně ani ne. Známé mám, ale že by se hrnuli zrovna do takového pomáhání? Navíc by mi bylo blbé na ně tlačit. A my se sice snažíme uspět, ale nějak osudově to neprožíváme. Je jasné, že dramaturg může ovlivnit vyznění tím, jak postaví kapely za sebe, ale s tím stejně nic nenaděláš.

A to jsme byli hodně překvapeni. My tam šli napůl z drzosti, napůl ze zoufalství někde o sobě dát vědět. A vůbec jsme netušili, jak to dopadne. Dopadlo to dobře.

David už taky dělá doma od počítače, Pavel dělá na vrátnici jako havíř – invalida, tam si taky jde prohodit směny, Roman dělá u hasičů, takový ten požární dozor. Tam to taky jde nějak udělat. Někdy to drhne, ale vždy se to podaří.

Doufám, zrovna dneska přijedou ze Svitav baby Plívovy zkoušet vokály. Nevím, jestli to natočíme doma, nebo půjdeme do studia.

To bude běh na delší trať, ale co jsem slíbil, dodržím.

Ano, mne fascinuje kvinta.

Ono to vychází z Villona. Pokud po víc než půl tisíciletí má lidem co říct, asi to platí i pro jinou starou poezii. Nejvíc miluju anonymy. Že se zachová dílo známého básníka z nějaké doby, to může být způsobeno jeho jménem. Pokud se zachová anonymní text, tak to asi je spíš hloubkou, pravdivostí, zajímavostí toho textu. To platí stejně pro vagantské texty i pro starou muziku. Přirozený výběr uchová to životaschopné. A to mne k nim přitahuje.

Quanti minoris tvoří:
Zdeněk Němeček - zpěv, loutna, ak. kytara, zobcové flétny, příčná flétna, picolla, křivý roh, chalumeaux, gemshorny, píšťala s měchuřinou, whistle…
David Gross - el.kytara, zpěv
Pavel "Car" Barta - basová kytara
Roman Golda - bicí, zpěv

Diskografie:
CD Quanti minoris - Pijácké mravy, aneb když se krčma baví. Indies Scope Records 2007
Web: http://www.quantiminoris.cz/

HOME