Začali jsme se scházet někdy v roce 1999, avšak v té době jsme spíše experimentovali a koušeli, co z toho vznikne. U vzniku kapely byl kytarista Ivan Němeček, který teď skládá vlastní melodie na texty Jaroslava Wykrenta a tvoří hudbu pro divadlo. Dále baskytarista Martin Chytka, který v podstatě dal dohromady první sestavu kapely tím, že oslovil bubeníka Radka Hrůzu, klávesistu Pavla Dědka a mne. Začali jsme volně experimentovat a improvizovat na hudební motivy známých černošských songů. Jako první asi vznikaly úpravy skladeb Roberty Flack, které jsme ale zbavili popového hábitu a udělali z nich jazzrockový nářez. (Text písně Reverend Lee k tomu úplně vybízel – je to zpověď hříšného kněze, který se zamiloval, a celá skladba je v podstatě o tom, jak se s tím vším vyrovnává.) Potom jsme zkoušeli hledat staré bluesové songy z 20. a 30. let a udělat si vlastní aranže; hodně nás přitom inspirovala Koko Taylor, Etta James a další dámy chicagského blues.

Co zaujalo porotu, je asi těžké říct. Možná to byl právě náš návrat ke kořenům černošského blues a naše odlišná cesta. Už na začátku jsme si řekli: Není co vymýšlet a nepůjdeme českou cestou s autorskými texty. Chtěli jsme vyhrabat staré nahrávky a trochu je okořenit. Výhodou bylo, že kytarista, klavírista i já jsme blues cítili jako osobní zpověď, takže nechyběl prožitek. Na nic jsme si nehráli, protože u blues záleží hlavně na pocitech a emocionálním nasazení. Vítězství v Blues Aperitivu nám otevřelo dveře na Blues Alive, kde jsme poznali spoustu skvělých lidí – například Juraje Turteva, muzikanty z Bluesweiseru a další.

Původně jsme čekali, že nás folkové publikum vůbec nepřijme, ale posluchači na Zahradě nás příjemně překvapili. Byli fajn a přestože je naše muzika z úplně jiného soudku, ničemu to nevadilo. Myslíme, že festival je skvěle organizačně zvládnutý a každý si tu přijde na své.

Z původní sestavy zůstali baskytarista Martin Chytka, já a hráč na klávesy Pavel Dědek. Kapelu jsme dočasně rozpustili kvůli tomu, že jsem odešla na mateřskou dovolenou a kytarista Ivan Němeček s bubeníkem Robertem Tšponem založili nový projekt s názvem Travellers. Začali jezdit po školách s výchovnými bigbítovými koncerty a muzika je začala živit. Na blues už pak neměli čas. Zbývající tři členové se rozhodli pokračovat v Mothers a oslovili skvělého kytaristu Bohdana Mrtvého spolu s bubeníkem Patrikem Stokláskem. Následoval asi rok tvrdého zkoušení, než jsme se rozhodli opět vyjít na světlo. Bylo nám jasné, že nebude snadné vrátit se tam, kde jsme před lety skončili. Ale i to je blues, nic není snadné. Byla to ohromná zábava, naše první koncerty po několikaleté pauze se konaly na vesnicích, kde nás vůbec nikdo neznal. Ale blues lidé poslouchali a to byla ohromná výzva. Myslím, že současná sestava muzikantů je ideální. Nemáme mindrák z nenaplněných stadionů, nesoutěžíme o Anděly a zůstáváme nohama na zemi.

Současný repertoár je blues-soulový. Děláme to, s čím jsme začínali, a snažíme se přinášet i nové věci, například s příměsí jazzu nebo country. Vybíráme skladby podle jejich osobního kouzla a většinou to funguje. Základem jsou ale černošské soulové skladby v našich úpravách a samozřejmě bluesové standardy.

Blues stálo u kořenů moderní hudby a inspirovalo všechny další hudební žánry. Tam není co vymýšlet ani co objevovat. Je to klasika. Já si prostě nemyslím, že bychom mohli vytvořit něco, co by blues někam posunulo. Bereme z toho, co je, a vkládáme svou vlastní energii – to je naše cesta. K bluesové hudbě a černošským autorům z 20. a 30. let mám – podobně jako současné americké zpěvačky Shemekia Copeland nebo Cassandra Wilson – velký respekt. Myslím, že dělají totéž co my. Jen se možná trochu míň bojí a ještě více experimentují.

Aranže naší kapely vznikají nahodile z toho, co vymyslíme ve zkušebně. Někdy vznikne originální aranžmá na koncertě z nějaké nevydařené vyhrávky. Jde o momentální nápad. Nejvíce si asi vyhraje kytarista Bohdan a hodně kreativní je taky klávesák Pavel. Každý do toho dává to své.

Myslím si, že běloch může dělat blues. Důkazem toho je třeba Eric Clapton, Janis Joplin a spousta dalších. V televizním seriálu o historii blues, který vysílá ČT2, řekl jeden z bluesmanů asi toto: Není pravé nebo nepravé blues, blues pro černochy nebo pro bělochy. V blues jde o vztah mezi mužem a ženou. O nic jiného tu nejde. Většina textů, které zpívám, má stejné poselství. Jsou o lásce, o bolesti, o hladu, o ghettech a o nouzi – ty problémy má každý. Je jedno, jakou má barvu pleti. Co je potřeba k tomu, aby člověk zpíval blues? Asi jen hlasivky a odhodlání sdělit ty emoce druhým. Podle mě jsou trochu přehnané představy, že blues zazpívá jen někdo, kdo má takzvaně odžito. Znám spoustu mladých bluesových muzikantů, je jim 20 – a je to tam. Feeling, emoce, nasazení, všechno…

Naše CD vznikalo ve studiu V ve Zlíně pod taktovkou Petra Vavříka (Buty). Ten bydlí podobně jako celá kapela v Přerově, takže domluva byla docela rychlá. V srpnu jsme natočili základ a v záři dotočili poslední věc, St. Louis Blues. Na basu si ji s námi zahrál Petr Vavřík a dalším z hostů byl zakládající člen kapely kytarista Ivan Němeček. Jsem ráda, že jsme CD udělali. Hlavní zásluhu na tom, jak vypadá, mají oba zvukaři Petr Vavřík a Libor Mikoška. Album má tu správnou retro bluesovou patinu, přesně takový zvuk jsme chtěli. Posluchači na CD najdou posluchači průřez naší tvorbou.

Nevím, jestli populární je to správné slovo. Myslím, že nás tu pořadatelé znají a zvou nás na dobré akce. Přerovu zůstáváme věrní, máme tu hodně fanoušků a hrajeme pravidelně na vedlejší scéně Československého jazzového festivalu. Velice dobré vztahy však máme i s kluby v Olomouci, Šumperku, Kroměříži, Zlíně, Holešově a dalších městech v našem okolí. Naší stálou scénou je asi přerovská restaurace Pivovar, kde se nám skvěle hraje.

Nestěžujeme si, protože jsme neměli žádná velká očekávání. Nejsme v Americe, kde se blues hraje na každém rohu. Počítáme s menším prostorem, protože jsme menšinový žánr. Necpeme se do kabaretů s celebritami, takže nám stačí Blues ze Staré pekárny a nebo pořady o blues na ČT2. Hraje nás Český rozhlas a Radio Proglas, ČRo3-Vltava a další rádia (a to i na Slovensku). Bluesová posluchačská obec je natolik specifická, že si to své najde.

Nemá to žádný význam, je to jen slovní spojení, které vymyslel náš přítel z Ameriky Alan. Že se to prý dobře válí v puse. Myslím, že je to docela symbolické.