|
Je třeba vrátit místům
jejich jména a příběhy
říká PETR LINHART, kapelník
skupiny Majerovy brzdové tabulky, který před nedávnem vydal pozoruhodné
sólové album SUDÉTA.
Kde se vezme v člověku žijícím
od Sudet poměrně daleko tak velký zájem, až udělá o Sudetech
monotematickou desku?
Překvapilo mne, jaký to samo vzalo
nekompromisní vývoj. Navštívil jsem jednou v zimě Skoky, bývalou vesnici
nad přehradou u Žlutic, a fascinován tamním mlžným chrámem uprostřed
prázdné krajiny jsem napsal písničku nazvanou německým názvem místa -
Maria Stock. Hned po ní se začaly hrnout další náměty, zažité z cest,
z literatury. Moje babička byla sudetská Němka od Rumburka, na prázdniny
jsem jezdíval do Jizerských hor, díky kapele Čp.8 mne leccos pojí
s Karlovarskem a Teplickem. Je to tak, že do Sudet mám opravdu hodně
blízko, ačkoliv jsem si to nikdy před tím tak intenzivně neuvědomoval. A
je to pro mne taky veliký rajón pro hledání a nacházení. Hledání a
nacházení, to já rád, já nejsem zemědělec, já jsem sběrač.
Zchátralé kostely
mluví za všechny zmizelé
Odkud jsi čerpal náměty k
písním? Já třeba vůbec nic netušil o Vlašských knihách, které mají
skrývat návody, jak najít poklady v horách.
Vlašské knihy mám z Knihy o
Jizerských horách od pana Miroslava Nevrlého, příběh Agni a příběh o
tajemně mizící a poněkud medvědí paní Martě je z knížky polské
spisovatelky Olgy Tokarczuk Denní dům, noční dům (Olga Tokarzcuk žije
také v Sudetech, ale v těch polských, kousek za Broumovem). Zbytek mám
nachozený a přitom z různých zdrojů podchycený.
A co
jizerskohorský doktor a zázračný léčitel Johann
Joseph Kittel, z úvodní písně ? To asi musela být velmi zajímavá
osobnost.
Na něj mne navedl dílem pan Nevrlý,
dílem články na internetu a on se krom toho Kittel taky docela často
vyskytuje v pohádkách a pověstech. Kittel byl nepochybně osobností zcela
mimořádnou. Na svou odbornou úroveň se vypracoval samostudiem, díky svým
léčebným úspěchům u bohatých vrstev si mohl dovolit postavit v Šumburku
veliký dům, jenž byl do jisté míry i nemocnicí a nakonec i ten kostel,
v písni právě vyzdobený jívovými proutky.
Možná se pletu, ale v tvé
předchozí tvorbě nijak zvlášť nevyčnívala náboženská témata. Na Sudétě
ovšem jsou pro mě jedny z nejsilněji působících momentů v písni o
poutním místu Maria Stock, nebo třeba ve verších o hledání ve skladbě
Sudetský kostel. Bylo vůbec možné se náboženským tématům při skládání
monotématické desky o Sudetech vyhnout?
Ani nemělo význam se o to
pokoušet. Ta země je plná křížů a zchátralé kostely mluví za všechny
zmizelé. Nejsou tu černovlasé dívky u pradávných ohňů, ale bolestná
Panna Marie. Živý duch Sudéty patří především křesťanské době. Dobrým
symbolem Sudéty je barokní socha Ukřižované, svaté Starosty, zarůstající
ve stromech kousek od Zahrádek na Českolipsku. Lidová svatá, kterou
církev neuznává.
Symbolem proto, že jak jsem se
dočetl na stránkách katolik.cz, žádná taková vousatá svatá není, že jde
o nepochopení?
Donátor sochy zastával
pravděpodobně jiný názor než server katolik.cz. Svatá Starosta je pro
mne symbolem Sudéty, protože je ukřižovaná, skrytá a neuznaná.
Genius loci je
v Sudetech přítomen jako dnešní den
Na pohraničí mi vždy přišlo
fascinující, jak se spolu s lidmi kteří zde po staletí žili vytratila i
minulost tohoto kraje. Jako by něm vlastně nikdy nesídlil nikdo jiný,
než dnešní obyvatelé. Dobře to popsal třeba Zdeněk Šmíd v knize Cejch.
Jenže člověk by řekl, že když se toho na těch místech tolik stalo, že to
jen tak nevymizí. Máš toho protouláno po Sudetech hodně, existuje na
starých vysídlených místech ještě něco jako genius loci, nebo už po
těch dávných příbězích, láskách a tragédiích nic nezbylo?
Genius loci je tam přítomen jako
dnešní den. Daleko intenzivněji, než třeba na místech starých hradišť.
V Sudetech ho navíc není třeba nijak probouzet, přihlásí se rovnou sám.
Je to mladý, silný a občas i docela veselý genius loci. Však si na tom
našem světě ještě moc dlouho nepobyl.
Veselý genius loci mě zajímá,
toho mi, prosím tě, trochu přibliž.
Veselý genius loci třeba způsobí,
že zasněžená dvoukilometrová cesta z Polomu ke kostelu do Skoků je
nějakým řízením osudu celá vyznačena rozsypaným pečivem. Jindy mi větrný
vír na poli pod hradem Hartenštejnem stvoří Bílou paní Hartenštejnskou,
zrovna když o té ztracené pověsti přemýšlím. Německé jméno samot nad
Desnou – Süssloch – kdosi přeložil jako Sladká díra a nikdo se už nad
tím ani nepozastaví, normálně se tam tak říká. V Novém Boru mi málem
vypadnou oči z důlků, když z vlaku zahlédnu, jak na dvorečku domku pod
náspem stojí cosi jako závěr lodě gotické katedrály – ona tam byla
sklárna na výrobu chrámových oken a zbyla po ní takováto vzorkovnice.
Nebo dorazím na kraj zapadlé vesničky Mlýnce a tam na prvním domě vlaje
česká a nefalšovaná sovětská vlajka, mrknu na mobil a opravdu, je právě
devátého května, staročeši v Mlýncích mají státní svátek, aneb zajeďte
si omládnout do Zóny jiného času Mlýnce!
Sudéta je nazývána projektem.
Její součástí jsou i propracované webové stránky www.sudeta.cz.
Návštěvník tam nalezne Stručného průvodce na cestu, texty písní, ale i
příběhy s nimi spojené, fotogalerie z výletů na ona místa a třeba i
koncertní verze některých skladeb. A také velmi zajímavé odkazy, třeba
na opravdu podrobnou databázi zničených kostelů a kaplí. Určitě by byla
škoda, ukončit takhle zajímavý projekt jen cédéčkem, máš už nějakou
představu jak se bude Sudéta vyvíjet dál?
Já se díky albu postupně
seznamuju s množstvím pozoruhodných lidí, kteří se té tématiky také
nějak dotýkají, jako jsou třeba Petr Mikšíček a lidé ze sdružení
Antikomplex, autoři knih a výstav nebo například lidé, kteří se nějakým
způsobem snaží v Sudetech zachraňovat chátrající památky. Věřím, že
z toho vzejde další smysluplná spolupráce. Krom toho je sudetské téma
natolik hluboké, že na něj nejspíš volněji navážu v dalším psaní. Taky
bych rád pokračoval v tvorbě tématických webových stránek, teď možná
detailněji věnovaných jisté menší oblasti.
Jedna z klíčových písní Sudéty
je Maria Stock, která se váže k baroknímu poutnímu kostelu Navštívení
Panny Marie ve Skokách, který chátrá a je častým terčem zlodějů.
Sleduješ nějak dál jeho situaci?
Sleduju a půjde-li vše dobře, měl
bych tam 10. srpna na podporu kostela zahrát. Těším se na to a trochu se
mi z toho klepou kolena, jestli tam tu Maria Stock dokážu dozpívat.
Největší ránu kostel utrpěl na konci loňského září, kdy mu lupiči
měděného plechu uřízli lucerny z věží. Za pomoci Ministerstva kultury,
Karlovarského kraje a také díky sbírce občanů se podařilo věže před
příchodem zimy alespoň provizorně zastřešit. Největším problémem je, že
kostel stojí opuštěně daleko od nejbližších sídel a jsou proto oprávněné
rozpaky, zda má smysl do obnovy památky kromě nutných záchranných prací
nyní více investovat. Zdá se, že bude zapotřebí realizovat nějaký
projekt, který do blízkosti natrvalo vrátí pár živých duší. Pak by byl
kostel v daleko větším bezpečí, než je dnes. Bylo by to jakési třetí
osídlení už dvakrát vystěhované vsi – mimochodem, to místo opravdu stojí
za to. Sbírka na záchranu skockého chrámu je ve správě tepelského
kláštera, číslo účtu
3733058/0300, s variabilním symbolem 23046.
V médiích je často
prezentována česko – německá otázka v Sudetech jako vážný problém.
Upřímně řečeno, já tady v Opavě (bývalé hlavní město provincie
Sudetenland) tento pocit nemám. Setkal ses při svých cestách po Sudetách
s nějakými vážnými obavami třeba z Němců toužících po návratu?
Nesetkal. To téma patří do
virtuální reality médií a politického extrémismu, nikoliv do Sudet.
Pohraničí není ničí,“ zpívají
Bratři Orffové z Krnova. Což by se dalo chápat ve dvou významech, jako
že třeba do Polska je to z Krnova blíž než leckam do Čech a to nejen
vzdálenostně. Často také slyšíme povzdechy nad vykořeněností kraje.
Vnímáš to také tak?
Krnov je Paříží oproti tomu, co lze
potkat jinde. Krnov bych spíše přiřadil k těm šťastným oblastem, jež
v posledních letech procházejí – v pražákových očích, pochopitelně -
vyloženým rozkvětem, ačkoliv chápu, že i to relativní mnoho může být
ještě málem. Dokonce i to Polsko Krnovu trochu závidím. Nejtíživější
situace je dnes v oblastech, které bývaly výhradně zemědělské. Takový je
třeba kraj na východ od Karlových Varů, kde není prakticky žádné město,
mnoho vsí částečně nebo úplně zaniklo a ty ostatní buď zachránili
chalupáři, nebo z nich zůstaly rozpadající se bytovky s několika
rodinami uprostřed zaniklé návsi vedle zřícenin místního kostela. Mám
pár fotek, u kterých není lehké uvěřit, že byly pořízeny cca 90 km od
Prahy v roce 2006. Ta vykořeněnost jde ruku v ruce s nezaměstnaností a
zatraceně reálnou chudobou, není to problém Sudet, je to problém
společenský, je to drsný a nečekaný pohled do zrcadla.
Kamarád se snažil něco udělat
pro turistický ruch u Slezské harty. Přehrada, atraktivní staré sopky,
klidná kouzelná krajina. A setkal se s nezájmem lidí, kterým by jeho
praktická pomoc pomohla. Jako by lidé ještě stále nebyli s tím krajem
srostlí. Jako by se jich to někdy netýkalo. Myslíš, že zakořenit do
kraje v němž člověk žije je otázka více než jedné generace?
Ono se to nejspíš odvíjí od
charakteru či struktury komunity, která na tom kterém konkrétním místě
žije. Myslím, že dnes je už plno lidí, kteří jsou naopak na ty svoje
Sudety velmi hrdí, rádi říkají „my jsme ti Sudeťáci“ – teď zrovna
nemyslím tu kreslenou partičku kolem Aloise Nebela. Jsou ale místa, kde
převažují lidé, kteří nesrostou nikdy s ničím – tedy kromě své postele a
televize, protože jim to zkrátka a dobře není dáno. Na pánbíčka nevěří,
v telce jim nic neříkali a v Blesku o tom nepíšou. To dokonce není ani
žádné sudetské specifikum – znám takových míst i v nejbližším okolí
Prahy více, než je mi milo.
Písně pro Sudétu
nevznikaly s kytarou, ale s počítačem
Proč sis vlastně zvolil
Sudétu jako sólový projekt a nestala se z ní jedna z řadových desek MBT?
Ona to dokonce původně řadová deska
MBT být měla, ale nechtěl jsem kvůli tomu dělat kompromisy, měl jsem
jich už po Pálavě plné zuby. Při poslechu domácích demosnímků Sudéty,
postavených na samplech, kytaře a zpěvu mi došlo, že tam už pomalu není
co dodat. „Tys mi přinesl hotovou desku,“ smál se Marek Štifter, když si
to poprvé ve studiu poslechl. Mnohé věci se opravdu už téměř neměnily.
Píseň Sudéta je docela slušná
hitovka, vážně si ji dokážu představit v rádiích. Jenže se obávám, že
písně z téhle desky nebudou mít do rádií lehkou cestu. Rád bych se
pletl…
Ano,
ano, bylo by krásné se mýlit, ale už jenom při vzpomínce na Radůzu,
kterou vzali na vědomí až pár let po té, co získala Anděla, nepropadám
marným iluzím…
Texty psané pro Sudétu se od
těch z repertoáru MBT, přece jen liší. Byla jiná i metoda, kterou tyto
písně vznikly?
Písně pro Sudétu zpravidla
nevznikaly s kytarou, ale s počítačem, ty texty jsou psané obvykle do
rytmicko melodických struktur všelijakých smyček a zvuků, takže texty i
hudba vznikaly najednou, s výjimkou Maria Stock a Horního hradu, kde ten
text přišel o něco dříve než finální melodie. To, že ty songy hraju živě
na elektrickou kytaru, je až druhotné, ony na ní nevznikly, já se je
musel až v druhém kroku takhle naučit, případně je i lehce upravit.
Na CD je v aranžích poměrně
hodně využita elektronika a třeba to využití umělých zvuků je na Sudétě
velmi podařené. Myslím, že skvěle dokreslují tu atmosféru místa,
příběhu. Vím že se ti hodně líbí Longital, neuvažuješ o tom, že bys
stejně jako oni vozil na koncerty nějakého toho „neživého muzikanta“?
To je právě ve stadiu těch úvah, jak
přesně na to jít…
Kromě tvých sólových
recitálů existuje i rozšířená koncertní verze Sudéty. Kdo ji tvoří?
S muzikanty, kteří nahrávali Sudétu,
jsme se dohodli, že si jí občas ve velkém zahrajeme. Mám z toho ohromnou
radost, že do toho mají taky chuť. Na kytary hrají Peter Binder a
producent Sudéty Marek Štifter, na elektrický kontrabas a baskytaru Aleš
Charvát, na pedálovou steel kytaru Pepe Štěpánek a připojuje se k nám
ještě bubeník Tomáš Makovský. Kapelu jsme nazvali Neunundzwanzig Saiten.
První odstavec v našem PR booku zní: Proč se jmenujete právě
Neunundzwanzig Saiten ? Protože se Marek spletl, když to počítal. Po
dnes již poměrně fádních Majerových brzdových tabulkách už zkrátka bylo
načase s nějakým názvem zase trochu přitvrdit.
Není lehké býti v této zemi
Majerovou brzdovou tabulkou.
Když jsem v březnu
viděl po nějakém čase Majerovky, byl jsem docela překvapen jaký je to
nářez. Odkud se vzal impulz k této změně? Jaké jsou na rockovější MBT
ohlasy mezi fanoušky?
Fanoušci se dělí na andreysty a
chlapisty. Andreysté si stýskají po ženském zpěvu, chlapisté si nějak
libují v neotesané upřímnosti Vítkova a mého projevu. Ono se to sešlo
takhle postupně – od Ryby ryb s námi začal hostovat skvělý bubeník Tomáš
Makovský a nakonec se stal stálým členem kapely, kterou mezitím opustila
dlouholetá zpěvačka Andrea Landovská. V období po Andree s námi
hostovala Soňa Tomečková (ať jí slunce protinožců nikdy neopouští!),
ovšem když odjela na Nový Zéland, nezbylo, než abychom to buď zastavili
a hledali, nebo se chopili zpívání sami. B) byla správná varianta, díky
tomu jsem se dokopal k jakémus takémus zpívání, jež mi pak bylo k užitku
i na Sudétě. Uvažujete o nějakém dalším ženském hlasu ? zní pak oblíbená
otázka, na kterou odpovídáme, že nevíme, že možná, že uvidíme.
S MBT mám spojenou jednu záhadu.
Je to bezesporu zavedená kapela, která je originální a lehce
odlišitelná od jiných, navíc má na svém kontě slušné koncertní hity a
v současné době to Majerovkám opravdu šlape. Jak si vysvětluješ, že
nejste častějšími hosty hlavních pódií velkých festivalů (když třeba ty
„folkové“ často trpí uniformitou)?
Že bychom je děsili tím názvem ?
Ale to už museli dávno prokouknout, co se za tím ve skutečnosti skrývá.
Některé festivaly jako by měly uniformitu za svůj nevyřčený cíl, jiné
zas nebývají příliš žánrově rozkročené a vzhledem k tomu, že folkaři nás
mají za alternativu a alternativci za folkaře, moc nám to s těmi
festivaly zatím nefunguje. Inu, není lehké býti v této zemi Majerovou
brzdovou tabulkou.
Snad tě to nevyděsí, ale já jsem
s velkou nadsázkou kdesi psal, že Majerovky jsou nejlepší trampskou
kapelou. V tom, že dokáží skvěle vystihnout toho ducha místa a duši
krajiny. Vy jste byli ze začátku hodně řazeni do keltské škatulky. Jak
se dneska díváš na onu „keltskou hudbu“?
To mne naopak těší, to s tou
trampskou kapelou! My jsme s byli s Kelty spojováni, jelikož písně na
řekněme prvních dvou albech MBT byly jakousi ohlasovou, post-keltskou
tvorbou, bylo to hledání a snad i nalézání odkazu keltské kultury, víry
a vidění světa v naší krajině a v naší duši. To je podle mého názoru
také to hlavní a možná i jediné, co má v té věci nějaký smysl a
význam.
Když už jsem se zmínil o hitech
Majerovek, které jsou rozházeny po různých albech, třeba Babí Jan,
Gabréta, Princezna atd., neuvažujete o nějakém Best off? Třeba
v koncertní podobě, která by se teď asi dost lišila od původních verzí?
Taky si myslíme, že právě teď by
bylo asi na místě něco takového začít připravovat. Já se tomu nejdřív
bránil, ale teď vidím, jaká je to podivná situace – lidi přijdou na
koncert, koupí si cédéčko, ale tam zpívá Andrea, kterou na koncertě
neslyšeli.
Na zatím posledním albu
Majerovek najdeme píseň Sangria v níž se mimo jiné zpívá: „posvátné
kance jsem potkal v bance“. Říkal jsi, že je to píseň o Majerových
brzdových tabulkách. Dá se to tedy chápat jako píseň očistná?
Ano, je to očistná píseň o Keltech
v rytmu španělské vesnice zdejší hudební scény…
Je třeba obnovit
cesty
Jak se staví k Sudétě Majerovky,
necítí se kvůli ní na vedlejší koleji?
Toť otázka spíše pro ostatní
Majerovky, než pro Linharta. Linhart soudí, že to nesou velmi statečně a
tímto jim veřejně děkuje…
Není asi o tobě moc známo, že se
věnuješ kočovnému divadlu (www.kocovani.wz.cz.) Dá se dnes ještě chodit
od vesnice k vesnici jako ti „potulní kejklíři“? Nejsou na to lidé moc
uzavření u svých televizí?
No věnuju… to je trochu silné
slovo, to spíš paní principálka se věnuje, já jen občas posloužím,
nicméně k jádru otázky – ten zájem lidí je v každé vesnici jiný. Tam,
kde jsou lidé navyklí žít spolkovým životem, anebo tam, kde třeba pro
nepřízeň vnějších podmínek musejí spolu držet více pohromadě, tam
obvykle kočovné divadlo funguje. Platí i zajímavé pravidlo nadmořské
výšky – na vrchovině to bývá dobré, v nížinách jsou už sedláci moc
zazobaní. V Sudetech jsme to ještě nezkoušeli.
Už na první poslech mě okouzlil
verš v Maria Stock: „Panenko Máří ze síně, já chovám laptop na klíně a
neumím to vrátit.“ Touláš se Sudetami a píšeš o nich písně. Jaký je tvůj
nejpodstatnější pocit ze Sudéty? Kam a hlavně k čemu je třeba se vracet?
Je třeba obnovit cesty, vrátit
místům jejich jména a příběhy. A těm, která zatím spí nebo jenom živoří,
dát nový život.
Děkuji za rozhovor a těším se na
nějaký společný sudetský vandr.
Vašek Müller |