Ondřeje Konráda známe jako hudebního publicistu a výborného hráče na foukací harmoniku. Na albu Aspoň jednu krásu světa své aktuální skupiny Gumbo se představuje také jako zpěvák a autor českých textů. I když jsem s ním původně chtěl hovořit především o této české desce, dostali jsme se až do New Orleans. Odtud totiž gumbo pochází…

Jak panímámy vaří polévku

Ondřeji, podle čeho se tvá aktuální kapela jmenuje?

Posluchači si to můžou přečíst v bookletu našeho alba, kde je na gumbo dokonce recept. Je to tedy jídlo, které se vaří v New Orleans, ve městě, kde se na začátku minulého století narodil jazz. V ulicích pod bohatě zdobenými balustrádami krásných koloniálních domů dodnes pochodují kapely, které hrají dravou – dnes až funkovou – muziku. A dodnes se za těmi kapelami táhnou většinou mladí lidé, kteří celý den tančí, a tak kapelu i publikum na chodnících udržují ve varu. Říká se jim “second line”, druhá řada. A aby lidé v sekond line měli dost energie a vydrželi ten taneční maratón, vaří jim místní panímámy ve velkých kotlích vydatnou, hustou polévku se spoustou ingrediencí. No a to je gumbo, jídlo, které se mimochodem připravovalo už dávno předtím, než tato tradice vznikla. Do Spojených států je patrně přivezli v 18. století otroci ze západní Afriky. A já mám velice rád hudbu, která v oblasti New Orleans vznikla a stále tam, dnes už podstatně proměněná a velmi inspirativní, existuje. A i když s ní naše kapela už dneska nemá už tolik společného, stále k New Orleans cítím určitý sentiment. A zároveň se mi líbilo, že je gumbo kotel plný různých, i nečekaných věcí, které dohromady báječně chutnají. Samozřejmě jsem chtěl, aby i naše hudba báječně chutnala. A i když nevím, jestli se to podařilo, na každý pád házíme do toho našeho hudebního kotle hodně různorodých věcí.

Jiná kapela, ve které jsi ještě nedávno působil, se jmenovala Šavle meče. Existuje mezi ní a Gumbem nějaká souvislost?

Ta spojitost je blízká i skrze to New Orleans. Kapelníka Šavlí mečů Jirku Hálu jsem kdysi upozornil na to, co se po hudební stránce v New Orleans děje od 60. a 70. let. Všichni to město považují za rodiště jazzu, ale jak známo, počátkem 20. let většina tamních muzikantů přišla o práci, když radnice nechala zbourat vykřičenou čtvrť, kde měli hudebníci denní chleba. Největší hvězdy se přesunuly do Chicaga nebo New Yorku a na New Orleans se jakoby zapomnělo. Jenže lidé tam se svou muzikou zůstali. New Orleans jako přístav otevřený do Karibského moře je stále kulturní křižovatkou. Vždycky tam přijížděli lidé z různých končin a právě to vytvářelo zvláštní směs, díky které jazz vznikl. A i když se tedy velké hvězdy odstěhovaly do větších aglomerací, duch té hudby tam zůstal. Já jsem kdysi objevil, jaká hudba se tam hraje, že je to jedinečný a nadto vtipný funk. Sháněl jsem nahrávky a literaturu, pátral, proč to je muzika s takovým zvláštním “rajcem”. A Jirka Hála mě v tom zanedlouho předběhl a začal do New Orleans každoročně jezdit, dnes se přímo přátelí s řadou významných místních hudebníků. Letos na jaře v New Orleans dokonce s nimi natočil vlastní album, které snad zanedlouho vyjde. To mě naplňuje nadšením, že si někdo takhle plní sny. – Čili Gumbo a Šavle meče spolu jednoznačně souvisí, chvíli jsem byl členem obou sestav. Ale pak jsem se rozhodl sedět jenom na jedné židli a soustředit se na práci s Gumbem. Co z toho vzejde, jsem netušil. Ale cosi vzešlo a výsledek je na naší na desce. Je to mišmaš různých prvků a vlivů, ale zdá se mi, že přitom drží pohromadě. A že, i když se to zatím moc neděje, by Gumbu mohlo rozumět i publikum mimo jazzovou scénu, na níž se především pohybujeme. Zdá se mi, že se hodně proměnilo především posluchačstvo folkové scény, které je otevřené různým experimentům a alternativám. Asi bych měl usilovat o bližší kontakt s ním. Ale možná k tomu jaksi samovolně dojde.

Gumbo ale není jediná skupina, ve které momentálně působíš…

Těch židlí je dnes opravdu zase několik, nějak jsem tomu neunikl. Hraju s Blues Sessionem, s Lubošem Andrštem, je toho víc. Nicméně odchod od Šavlí byl správným rozhodnutím. Zhruba čtyři roky jsme takřka s nikým jiným než s Gumbem nehrál, hledali jsme pomalinku svoji cestu, začali dělat své věci, přibyla podle mého zcela zásadní čeština v textech. A že jsem odešel, prospělo beze sporu i Šavlím. Jirka se víc autorsky vyhranil a taky kapelu stmelil. Což je při velkém obsazení s dechovou sekcí dost obtížné.

Dokázat, že to jde česky…

Jsi především muzikant, na albu Gumba však i zpíváš. Neuvažoval jsi, že by tvé texty zpíval někdo jiný?

Nikoho jiného jsem nehledal, od začátku to bylo myšlené takhle. Jsem samozřejmě spíš takový ten “muzikantský zpěvák”. Takže nějaký vokalista “od Pánaboha”, jak se říká, by to určitě zvládl dokonaleji, ale jsou to moje texty a vycházejí z různých osobních věcí, neměl jsme chuť je nikomu svěřovat.

V Gumbu zpíváš česky. I to byl záměr od počátku?

Mně bylo jasné, že když se pustím do češtiny, bude to komplikované. Přirozeným jazykem swingu, rock’n’rollu a vůbec všech základních žánrů populární hudby je angličtina. Jakmile se to převede do jiného jazyka, je to vždycky obtížnější. To mimochodem vidíme na příkladu hvězd, které nepocházejí z angloamerické oblasti, ale do světa prorazily až s angličtinou. Nicméně mně nešlo o to, abych prorazil do světa. Chtěl jsem dělat muziku, kterou mám rád, a sám sobě dokázat, že to jde i česky. Že to jde, vidím i na svých starších kamarádech, i když to každý děláme jinak. Příkladem může být Vláďa Mišík, Vladimír Merta nebo Honza Spálený. Každý sice vychází z jiných kořenů, ale je – a mě vzdáleně s nimi snad taky – cosi spojuje.

Jak moc ti záleží na tématech textů?

Hodně. Na tématech stejně jako na zpracování. Někdy může jít jen o nějakou šťastně a původně vyjádřenou impresi. Pořád mám u sebe zápisník a píšu si nápady, útržky veršů, rýmy, věci, které mě zaujmou. I když by mi jistě nedělalo potíže interpretovat texty lidí, od kterých jsem se podvědomě odedávna učil, a k nimž mám přímo familiérní vztah. To znamená V+W, Suchý, Kopta, Šrut. Ale strašně lákavé je psát sám. Jak s tím člověk jednou začne, nemá to kraje konce. Jinak ovšem určitě větší podíl na tom, že píšu písničky, má četba poezie. Ale to se zcela jistě týkalo i těch zmíněných starých mistrů.

Na albu jsou vedle písní s tvými texty také dvě instrumentálky a na závěr vaše verze All Along The Watchtower od Dylana…

Tu jsem nechal úmyslně v angličtině, i když jsem ji otextoval, tedy více méně přeložil a s Blues Sessionem ji taky zpívám česky. Na CD je v originále nejen proto, že by bylo složité získat na převod práva. Připadalo mi to jako bonusový fór. Hlavně když to zpíváme jako duet s Robertem Křesťanem, se kterým máme – aspoň myslím – leccos společného. Jeho texty jsem vždycky obdivoval a o to mi připadá zábavnější, že tady Robert zpívá anglicky. Ovšem svého milovaného Boba Dylana. Však mu to šlo ve studiu taky jako po másle.

Autorem největší části muziky je Pepa, vlastně taková páteř kapely. On přináší základní konstrukce songů, už ale hodně promyšlené. Já pak k nim dotvořím fráze a melodie, ale považuju konečnou podobu stále za jeho skladby, i když jsem vždycky přispěl k výsledku. Texty pro Gumbo vznikají na hudbu, i když jich mám ještě dost volně napsaných v šuplíku. Zatím ale nikoho z kapely asi natolik neinspirovaly, abychom došli k opačnému tvůrčímu procesu. Josef i Kuba Zitko, náš klávesista a další skladatel, jsou zkrátka zvyklí dělat napřed muziku. S tím jsem se musel smířit. Někdy se ovšem stane, že kusy z těch šuplíkových věcí použiju. Třeba V Čajové lilii na Kubovu muziku jsou dost velké kusy textu, který vznikl dřív a já je pak upravil a přizpůsobil té skladbě.

Kubův příchod pro nás byl velmi podstatný. Já jsem původně chtěl, aby v kapele byly varhany, dnes jsou to ale spíš obecně klávesy. Kuba používá jak varhanní rejstřík, tak zvuk fender piana nebo obyčejného dřevěného klavíru. Já jsem chtěl, aby obsazení Gumba bylo takové, jaké je dnes, tedy kvintet ve složení kytara, klávesy, basa, bicí a já, který zpívám a taky hraju. To je obsazení, ve kterém se dá dělat spousta pestré muziky. První rok a půl jsme byli bez kláves (hrával s námi na saxofon Radek Zapadlo) a já jsem měl pocit, že nám nějaký rozměr chybí. Po saxofonu se mi ale stýská, a proto na desce ve dvou skladbách hostuje Marcel Bárta. Kdybychom na tom byli ekonomicky trochu líp, určitě bychom měli navíc saxofonistu, ale momentálně se bez toho objedeme. Kuba Zitko je výborný a originální muzikant. V současné době se sice víc soustředí na svou kapelu NUO, jejíž obě desky jsou zábavné a svěží, ale já doufám, že si opět uděláme čas a napíšeme nějaké společné písničky.

Já jsem ale z celé naší sestavy vysloveně odvázaný, podle mého kapela hraje výtečně a také jsou v ní skvělí hráči. Pepa, Kuba, basista Dan Eberle, nenápadný, ale perfektní. A bubeník Roman Vícha, který patří k absolutní tuzemské špičce a taky je hodně vyhledávaný. Všichni jsou absolventi Ježkovy konzervatoře, Roman má ještě za sebou tříletou, výhradně jazzovou VOŠ, která je pokračováním “Ježkárny”. Za léta, co jsme spolu, kluci ohromně vyzráli a kapela je jednotné těleso. Myslím, že zní osobitě. Když Gumbo vznikalo, vůbec by mě nenapadlo, jak daleko se to celé dostane. Ještě pořád se tomu během koncertů upřímně podivuju, s mírnou závratí.

Ta role je poměrně střídmá. Někteří kolegové harmonikáři dokonce říkají, že na desce hraju málo. Ale tak to má být. Harmonika je krásný nástroj a hudební veřejnost mě vnímá především jako hráče na ni. Ten instrument má ovšem nejen nepopiratelné kouzlo, ale i svá omezení. A proto je třeba s ním zacházet jako se šafránem, tedy šetřit (já jsem mimochodem nadšený kuchař!). Neměl jsem nikdy v úmyslu natočit vypjatě harmonikářskou desku. Na albu je řada skladeb, kde vůbec nehraju, ale jen zpívám. Tedy ono je to spíš takové vyprávění…

Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 2/2009