Od Jarmily k šedesátce

Se zápisem písniček do not potíže nebyly, to je na celém světě stejné. Šlo o to, že jsem musel sjednotit zápisy textů v ostravštině. Na ostravštinu nejsou pravidla, takže jsem musel nějaká vytvořit, což mi zabralo pár dnů, a pak se jich držet.

Vezměme si slovo “máma”, které by se v ostravštině mělo napsat “mama”. To mi ale zní už spíš francouzsky... Na Ostravsku je navíc typické dávat přízvuk na předposlední slabiku, a tudíž by ve slově “máma” měla být zdůrazněna první slabika, proto by se mi víc líbil ten zápis s dlouhou první slabikou.

Jenže zase jsem nechtěl porušit úzus, který zavedli jiní, tak jsem musel zatnout zuby a dodržet starý zvyk. My, Ostraváci, sice vypadáme, že jsme nechodili do školy a nevíme, že se ve slově např. “papírnictví” píší dlouhá “í”. Podle mě to ale víme moc dobře, jen to neumíme tak říct.

Já jsem jí naopak trošičku ubíral, vyškrtl jsem slova, která by byla nesrozumitelná. Někteří si k nářečí rádi přidávají, přehánějí, schválně vybírají do textu slova, která se hodně liší od normálního jazyka, a to není jen vlastnost ostravštiny, dělá se to tak kupříkladu i s brněnským hantecem. Písničky jsou pak sice atraktivní, ale nesrozumitelné. A mně šlo o tu srozumitelnost.

To bych řekl obráceně... (smích) Ostravština se stala nakažlivou módou a čeština se k ní přiblížila. Nedávno jsem slyšel na jednom pražském rádiu moderátorku běžně používat spojku “bo”. Nebo “byzme”, to také slýchávám čím dál víc.

Já jsem k humoru vždycky vztah měl, i když pro mě nebyl tím nejdůležitějším. Ale když jsem mohl do textu dát něco vtipného, proč bych to neudělal? Ovšem sice jsem skoro v každé písni měl pointu a hodně jich bylo v ostravštině, což je také druh humoru, ale obojí se samo o sobě rychle oposlouchá. Šlo mi o to, aby kromě pointy a jazyka nesla písnička ještě něco dalšího, příběh, poselství, druhý plán, to je jedno, jak to nazveme.

Tady asi byl opravdu na prvním místě humor, teprve ve druhém plánu to je sdělení o životě kolem nás. Zrovna k Jarmile mě inspiroval Ivan Mládek, díky němu jsem začal psát písničky v tomto stylu a byl mým velkým vzorem. A Jarmila byla důležitá i v tom, že jsem v ní zpětně kromě počátečního impulsu Ivana Mládka našel i něco svého, což mě povzbudilo k dalším písničkám “Ze života brigád socialistické práce”.

Často se stává, že mi někdo pošle text nebo i celou písničku, abych ji zužitkoval. Ale dobrých textařů je málo. Kdysi na začátku kariéry jsem takového hledal na inzerát. Ale nakonec jsem si z té nouze první písničky začal psát sám. Dnes už bych neuměl zpívat slova, pod která bych se nemohl podepsat.

Tohle téma mi přinesl Aleš Březina z Kanady. Jak se sem po revoluci jezdili emigranti podívat zpátky, napadlo ho, že by přitom mohl – myslím, že pro Hlas Ameriky, ale to není důležité – udělat rozhovory se zajímavými lidmi z Československa. Jeho rodina pochází z Hradce, takže navštívil i mě. A při té návštěvě jsme se dostali k tomu, že Kanada není rozdělená jen na anglofonní a frankofonní zónu, ale i na trenkaře a slipaře. Prý co si o tom myslím a jestli já jsem trenkař, nebo slipař. Celý ten večer, co byl u nás, jsme pak už nehovořili o ničem jiném, dostali jsme se k různým kuriozním případům, a na závěr jsme si slíbili, že on bude dále šířit tuto myšlenku po americkém kontinentu a já že si vezmu na starost Evropu.

No jasně, taky mám pocit, že mé písničky jsou závislé na dvou kytarách. Proto si Tomáše předcházím. Může se stát všechno, ale kdyby bylo nejhůř, pořád je tu ještě Miloš... (smích). Nedávno jsem se ale prohrabával nahrávkami z koncertů konce 80. let, kdy jsem hrál sám, a vůbec jsem nebyl zklamán. Tehdy jsem hrál lépe než teď, musel jsem se víc snažit, a nijak mě neuráží, že hraje jen jedna kytara. Uvažuji o tom, že bych měl při skládání nových písniček postarat o to, aby vyzněly dobře i s jednou kytarou. Pak vyznějí dobře i na dvě. Písničky jako Na pranýři nebo Majdalenky byly postavené právě tak.

Nevím, jestli netypické, já jsem potřeboval víc strun, protože jsem byl sám. Ale bylo jasné, že se na to nedají hrát techničtější věci, navíc dvanáctistrunka nejde tak dobře naladit. Proto jsem používal styl, kterému jsem říkal ragby – prostě jsem bušil do kytary, aby to bylo dobře slyšet. Na to byla ta dvanáctka neuvěřitelně skvělá, pro Blažka, Jarmilu a další byla k nezaplacení.

Mně se to stalo poprvé ještě v Ostravě, můj kamarád po neúspěšné návštěvě jakéhosi úřadu pronesl “kdybysem měl bilancovať, tak bysem ho zabil”.... To je asi výhoda toho, když autor používá příběhy ze života, kde postavy mluví běžným jazykem.

Ten koncert měl nejdřív být překvapení pro mě, měli tam hrát lidi, které mám rád, ale postupně jsem začal zjišťovat, že program je hodně plný a pro mě tam už není místo. Musel jsem si položit zásadní otázku, jestli je to koncert Pavla Dobeše, nebo koncert pro Pavla Dobeše. Zavrhl jsem myšlenku, že by to měl být jen koncert pro mě, a od zítřka začnu připravovat program tak, aby se večer překlopil od jednoho k druhému. Tedy aby to skončilo jako můj koncert pro lidi.

Já jsem nikdy žádná velká přání neměl, přesto se mi toho podařilo zažít a užít dost, krásných věcí i katastrof. Pro náš život nejsou důležité krásné slunečné dny, kdy je voda v bazénu ideální, ale chvíle, kdy nám je úzko. Právě proto, že jsem zažil hodně katastrof, vím, že můj život je hodně naplněný a pestrý. Snad si přát jen to, aby těch příštích šedesát bylo taky tak naplněných.

Diskografie:
1988 EP Něco o lásce
1989 LP Skupinové foto
1990 LP Zátiší s červy
1992 LP Zpátky do trenek
1993 CD Live
1995 LP Něco o Americe
1997 CD Průzkumný let
1999 2CD Komplet
2001 CD K svátku
2002 CD ZUM ZUM ZUM (patnáctiletý výběr)
2006 CD Banány
2008 3CD Platinum Collection

www.paveldobes.cz

Honza Hučín
Folk & Country 5/2009

HOME