Ačkoli si nedokážu představit, že by uměla vypočítavě kalkulovat, měla Sylva Čekalová od začátku dobré předpoklady pro své zviditelnění: hraje na Panovu flétnu, nástroj i v čase značně pestré instrumentace našich žánrů dost vzácný. Navíc na něj nehraje s nějakou ethno partičkou, ale s trampskou skupinou Lístek. Nenápadnou přidavačkou tak dlouho nezůstala: v loňském roce si přivezla ceny za nejlepší instrumentální výkon hned ze tří festivalů (Porta, Jizerská nota, Trampská nota Padochov). Téma rozhovoru jasné, ale nezůstalo jen u něj: v době, kdy jsme si povídali, se točily základy, v době kdy tyto řádky píšu, se míchá, a v době, kdy náš rozhovor vyjde, už budou minulostí pražský a plzeňský křest nového alba Lístku Den pramenů.

Já myslím… (smích) důchod nenastane…

(Smích) Nemyslím tím, že bych umřela tak brzo, spíš, že se ta práce dá dělat do vysokého věku. Já jsem s ní hodně spokojená. A doma si dělám keramiku pro sebe, co mě baví. Čajové misky… a podobně. Zkouším je dávat do galerií, do obchodů. Ale ve velmi malém množství, protože to restaurování mě zaměstnává natolik, že je málo času. A jsem ráda, když stíhám hudbu a práci na keramice.

Do Pyšel jsme jezdili od malička, protože tam začali bydlet babička s dědou, a já jsem se tam přestěhovala v šestnácti letech, neb jsem si usmyslela, že bych měla ráda pejska a nechtěla jsem ho v pražském bytě. Tak jsem se nastěhovala k babičce, do domu se zahradou. Psici mám, tak… se mi plní sny… (smích) Praha mi rozhodně nechybí. Když jezdím do Pyšel, jsem podstatně spokojenější už jenom půlhodinovou procházkou od vlaku, to člověka nabije energií. Večer se dívám na hvězdy, ráno na svítání a je mi dobře.

Tatínek hrál doma na flétnu, na klarinet, na saxofon, tak jsem měla dobrou motivaci hrát taky. Takže chviličku – asi rok - jsem hrála na klarinet. Asi v osmi letech, takže v současný době z toho nic moc nezbylo... Doma sama, bez not, jenom podle sluchu, jsem si hrála na zobcovou flétnu, což se mi potom v Panovce hodilo… Chvíli jsem chodila do sboru, taky jako malá. Pak dlouho, dlouho nic.

Mě hrozně zaujal zvuk, když jsem ji slyšela jako malá ještě ze starý desky Magická flétna. Tahle deska to způsobila. No a pak trošku později, někdy v osmnácti, devatenácti, jsem pořídila Panovu flétnu. Sháněla jsem ji tehdy asi půl roku. Měla jsem požadavek, aby byla z přírodního materiálu, a ty se u nás nekonaly, jen novodurové, což jsem nechtěla. Nakonec mi ji vyrobili na zakázku.

Přečetl jsem si, že po roce samostatného učení jsi chodila na Panovu flétnu k Tomáši Valáškovi, což je hlavně rocker, ale já si ho pamatuji i z folkrockové kapely Rafael. Je to tak?

Když se budu chtít učit na kytaru, bude mne zajímat, jaký styl hry – což může souviset i s žánrem – můj vyhlédnutý učitel vlastně vyučuje. Existuje takové rozhodování i u Panovy flétny?

No, Zbyněk má talent… To jsou úžasný slova. Já si nejsem jistá, jestli o tom vím tolik, o Panově flétně je poměrně málo informací. Je to nástroj u nás známý už v pravěku, protože co je jednoduššího než svázat pár dutých kostiček nebo stébel rákosu k sobě a začít foukat… Tím je vlastně vysvětleno, jak Panova flétna vypadá a jakým způsobem se rozeznívá. A tón vydává velmi podobný, jako když v přírodě fouká vítr a rozeznívá rákosy a dutiny stromů… (smích) Vím, že Panova flétna byla známá v Indii, bezpochyby v Peru - tam je to národní nástroj dodnes - a v Rumunsku je hodně používaná v lidové tvorbě. Myslím, že proto, že je tak jednoduché ten nástroj sestavit, mohl vzniknout úplně kdekoliv. Lidé jsou si podobní uvažováním, tak proč ne. Ale někde se udržela víc a u nás… zmizela. Nevím z jakého důvodu.