|
|
 |
|
FESTIVALY |
|
|
|
| |
|
Ľuboš
Beňa & Matěj Ptaszek v kriminále
Slovák Ľuboš Beňa hraje na
rezofonickou kytaru akustické blues, hudbu
od řeky Mississippi. Se svým současným spoluhráčem Matějem Ptaszkem
natočil v roce 2007 studiové album Sound From The Street. Nyní se
na pulty obchodů dostává
koncertní novinka, pořízená na netradičním místě, ve věznici Mírov. CD
Beňa & Ptaszek v kriminále vychází u brněnského vydavatelství Indies
Happy Trails.
Od táboráků k Mississippi
Ľuboši, kdy a jak ses dostal k akustické
hudbě z oblasti Mississippi?
Pocházím sice ze
Slovenska, ale moje rodné město Skalica leží na hranicích s Moravou.
Velkou část svého mládí jsem tedy strávil u táboráků na Moravě, kde už
lidé v té době více než na Slovensku inklinovali ke country nebo
trampské hudbě. Chtěl jsem hrát na kytaru a tehdy jsem neznal nic jiného
než krylovky, nedvědovky a podobný repertoár hratelný na akustickou
kytaru. Až po pádu železné opony jsem se dostal k nahrávkám
americké country, ve kterých se už objevují prvky blues, swingu nebo
rokenrolu. Začal jsem pátrat po kořenech té hudby a dostal jsem se až
k elektrickému blues, které hrají Eric Clapton, John Mayall nebo
B. B. King. A odtud už byl jen krůček
k tomu, abych objevil autory bluesových standardů, protože všechny ty
elektrické kapely čerpaly právě z těchto akustických kořenů.
Jaká
cesta tě vedla k rezofonické kytaře?
Láska ke country, bluegrassu nebo “hand made music”
mě přivedla na pravidelný festival Dobrofest v Trnavě na Slovensku. Tam
jsem měl možnost vidět nejlepší hráče na dobro z celého světa. Zkoušel
jsem hrát havajským stylem bluegrass, ale více mě lákala kytara. A právě
toto spojení jsem našel v rezofonické celokovové kytaře a klasické
kytaře. Mohl jsem spojit styl “slide”, tedy hru skleněným válečkem,
který používali staří bl uesmani pro
tvorbu a ohýbání tónu, a přitom jsem mohl nástroj držet jako klasickou
kytaru a kombinovat jednotlivé styly.
Můžeš to ještě víc vysvětlit? Jaký je tedy
rozdíl ve hře blues na obyčejnou akustickou
a na rezofonickou kytaru?
Zásadní rozdíl je v tom,
že rezofonická kytara v sobě skrývá hliníkový rezonátor, který se
pohybem strun rozezní a vydává nenapodobitelný specifický “kovový” zvuk.
Mnoho hráčů na tento nástroj používá ladění jako u normální kytary, ale
jen s takzvaným otevřeným laděním (kytara
je naladěná do akordu jako například banjo) a s použitím kovového nebo
skleněného válečku, kterým kloužete po strunách, dosáhnete toho
správného zvuku, charakteristického pro tyto nástroje.
Když ses rozhodl hrát country
blues, odkud jsi čerpal repertoár?
Jak už jsem říkal, věnoval jsem se původně hlavně
country. S lokální kapelou Trdelník Band (trdelník je tradiční koláč ze
Skalice) jsme hráli po bálech na Moravě a Slovensku. Potom se kapela
transformovala a pár let jsme se věnovali vyloženě elektrickému
bluesrocku s vlastními nářečními záhoráckými texty. To však skončilo, já
jsem zůstal sám bez kapely a hledal jsem novou cestu, jak se dál věnovat
hudbě. Rozhodl jsem se tedy pokračovat jako sólový zpěvák. Repertoár
jsem čerpal od hudebníků, které jsem sám
slyšel nebo s kterými jsem se potkal. Video, tabulatury a různé školy,
to pro mne nebylo to pravé ořechové. Takových materiálů bylo v republice
jen pár a čerpali z nich všichni, a tím pádem taky všichni hráli stejně.
Já jsem nějaký čas studoval klasickou
kytaru, ale z not jsem měl jen bolesti hlavy. Ani jsem přesně nevěděl,
co hraju. A tak jsem k tomu přistoupil jako “primitivní černoch”.
Přeladil jsem si kytaru, začal jezdit kovovým válečkem po strunách a po
roce experimentování mi někdo řekl, že hraju
tradiční blues, které se hrávalo v deltě
řeky Mississippi. Tak jsem si sehnal nahrávky z této oblasti a svou hru
jsem dále zdokonaloval.
Tradice rychle ustupuje…
S tím zdokonalováním souvisejí i tvé tři cesty do
Spojených států. S jakým cílem jsi je podn ikl?
Cíl byl jednoduchý – poznat na vlastní kůži atmosféru
amerického Jihu. Vždycky jsem byl realista a pokládal jsem za svou
povinnost navštívit místa, kde tato hudba vznikla. Všichni jsme to znali
jen z knih, časopisů a historek, ale to už bylo jednou přeinterpretované
a to mi nestačilo. Když jsem poprvé přistál v Memphisu a vydal jsem se
na jih, bylo všechno jasné. Představa o bavlníkových polích, bluesových
vesničkách a černoších se naplnila. Atmosféra, kterou na vás dýchá
Memphis jako mekka blues, srdce country Nashville nebo New
Orleans, to je něco, co se musí zažít na
vlastní kůži. Uvědomíte si, že tradiční blues je hudba stará sto let a
že dnes je pro obyčejného turistu těžké, ne-li nemožné, tuto hudbu
v Deltě Mississippi vůbec najít. Díky příteli, velkému fanouškovi blues
z Mississippi, který mi v Deltě pomohl, jsem měl tu čest poznat to málo,
co tam ještě zůstalo. Zahrál jsem si s domorodými hudebníky, v klubech i
na festivalech a navštívil jsem všechna důležitá místa spojená s blues.
I když tradice rychle ustupuje,
Delta Mississippi je stále ještě místem, které dýchá blues a historií a
kam se vyplatí vracet. A to jsem také udělal.
Přinesly cesty do Ameriky nějakou zásadní změnu
pro tvůj přístup k hudbě?
Jasně. Pochopil jsem realitu života na jihu Spojených
států, což mělo velký význam pro mé chápání hudby a všech souvislostí.
Je třeba tam cestovat několikrát, aby se vytratilo počáteční nadšení a
opojení. Potom začnete opravdu vnímat realitu a vše si správně
propojíte. Po návratu z Mississippi jsem měl dokonce chuť kytaru
zahodit. V jedné chvíli jsem nabyl pocit, že nikdy nebudu schopný
interpretovat blues tak autenticky, jak si to tato hudba vyžaduje.
Naštěstí se to hned vytratilo a dnes jsem přesvědčený, že i Evropan
je schopný hrát tradiční hudbu
Ameriky na vysoké úrovni. Dokonce možná lépe než rodilý Američan. O tom
nás mimochodem přesvědčují někteří nepříliš kvalitní američtí umělci,
kteří působí v Česku nebo na Slovensku.
O tom, že tvé snažení není marné, svědčí i to, že tě
Slovenská bluesová spoločnosť už
dvakrát ocenila titulem Bluesman roku…
Je dobře, že se něco takového na Slovensku děje.
Každý muzikant je rád, když ho za jeho úsilí někdo ocení. A kdo tvrdí,
že není, lže.
Jaroslav Foršt (manažer): Luboš nechce moc mluvit
sám o sobě a o svých zásluhách, a tak bych rád rozhovor krátce doplnil.
Ľuboš Beňa je významný propagátor hry na rezofonickou kytaru, nástroje,
který má kořeny na Slovensku, neboť ho vynalezli před necelými sto lety
jeho krajané emigranti, bratři Dopierové. Luboš taky natáčel jako
první Slovák v USA na desku významného bluesmana – hraje na albu Davida
Evanse ve skladbě Needy Times.
Ľuboši, ve Skalici organizuješ pravidelné
koncerty Hudba v Meste. Koho v jejich rámci
představuješ?
Cyklus Hudba v Meste vznikl
v roce 2002. Už tehdy jsem si přál, aby v našem městě někdy vystupovali
umělci velkého formátu. A tak jsme
vedle kapel ze Slovenska a Česka v posledních letech představili
hudebníky snad z celého světa.
Hudba tancovaček, večírků a kostelů
V posledních letech
vystupuješ v duu s Matějem Ptaszkem. Jak jste se seznámili?
Matěj je velmi zajímavý zjev na české scéně. Rozhodl
se, že se bude živit hudbou, a tak jednoho krásného dnes sedl v rodné
Ostravě na vlak a přijel do Prahy. Uchytil se jako hráč na klarinet a
postupně se stal bluesmanem na Karlově mostě. Během své krátké hudební
kariéry ušel takovou cestu, jakou někteří muzikanti nejsou schopní
urazit za celý život. A jak jsem se s ním seznámil já? Jednoho krásného
dne mi volal kamarád z Prahy, že se p rošel
po Karlově mostě a slyšel tam zajímavého muzikanta, který kvalitně hraje
pouliční blues. A protože jsem v té době byl bez práce, využil jsem
příležitosti, sedl jsem na autobus a s kytarou jsem se vydal do “země
zaslíbené”. S Matějem jsme si sedli a bez
jakéhokoli dohadování jsme začali hrát. No a hrajeme už tři roky. Matěj
využívá své zkušenosti improvizace, daru zaujmout posluchače a umění
dělat pouliční show. Já k tomu přidávám svou zkušenost z klubů a
festivalů. Tak jsme vytvořili fungující duo, schopné interpretovat hudbu
od čistě bluesových festivalů až po folkové nebo country přehlídky po
celé Evropě. Dnes má totiž každý možnost prodávat svou hudbu. Ale je jen
pár jednotlivců, kteří jsou ochotní zariskovat a vzdát se svého pohodlí
a materiálních hodnot, aby dosáhli svého snu.
Z čeho se skládá váš
společný repertoár?
Hrajeme blues. Musím však vysvětlit, že blues
v běžném evropském chápání je něco jiného, než jak je vnímáme my
dva. Evropa se k žánru dostala většinou
skrze anglické blues, což je vlastně rocková hudba, která s původním
americkým blues má dnes společný pouze název. My prezentujeme country
blues nebo folk blues, tedy tradiční venkovskou hudbu 20. a 30. let
minulého století. Takovou, jaká se hrála na tancovačkách, domácích
večírcích, v kostelech a všude tam,
kde se lidé chtěli bavit, a to ještě předtím, než se tato muzika stala
populární v Nashvillu nebo v New Orleans. Náš repertoár se skládá
z bluesových tradicionálů, country hitů a také z klasických
bluegrassových skladeb. To všechno
dohromady můžeme nazvat “hudba řeky Mississippi” a tak také náš styl
prezentujeme.
Kde jinde než v kriminále…
V těchto dnech vám vychází album, které jste natočili
na netradičním místě, ve věznici Mírov. Čí to byl nápad?
Nerad to přiznávám, ale jako prvního to napadlo
Matěje. Přemýšleli jsme o tom během našich cest autem po Evropě. Protože
naše hudba country blues vzešla z úplného dna společnosti, uvažovali
jsme nejprve o nějakém klubu, potom o hraní pro bezdomovce a nakonec
jsme se – i po inspiraci na hrávkami Johnnyho Cashe
či B. B. Kinga – rozhodli nahrát CD ve věznici. Nápad je samozřejmě
jedna věc a realita věc druhá. Ale tvrdá práce přináší ovoce a my jsme
šli za svým cílem tak dlouho, až se dílo podařilo. Ale to jsme ještě
netušili, že budeme hrát v nejtvrdším kriminále v Česku.
Bylo těžké rozhodnout se, co vězňům zahrajete?
V takových situacích se nedá příliš spekulovat. Hrát
vězňům, kteří tam sedí 20 let, nějaké “sladké” písně, se rovná
sebevraždě. Vybrali jsme ty nejtvrdší skladby, které máme, a časem
prověřené songy a Matěj to podpořil svým úvodním slovem o jejich
autorech – o černých trestancích a otrocích na bavlníkových plantážích.
Tím se všichni posluchači ztotožnili s tím, co hrajeme. Bylo to riziko a
nikdo netušil, jaká bude reakce. Ale podařilo se a nakonec nám dokonce
tleskali vstoje. Člověka potěší, když mu vězeň, který sedí 25 let,
řekne: “Hej, hoši, vy hrajete americkou muziku!”
Jaké to vůbec je, sedět tváří v tvář nejtěžším
zločincům v zemi?
Protože jsem navštívil několik “černých” jižanských
vesnic, hodně nebezpečn á místa, jsem
už na tyto typy tváří zvyklý. Ale Matěj, jak jsem si všiml, moc klidný
nebyl.
Ty sám o vězení mluvíš jako o “bluesové
konzervatoři”…
Bluesmani samozřejmě
nebyli všichni trestanci, ale skoro všichni měli problémy s tehdejšími
zákony Jihu Spojených států. Bylo to dané tehdejší politickou situací,
ale to by bylo na jiné a mnohem delší povídání… Nicméně lidé mají tento
druh muziky stále spojený s vězením a mnoho známých skladeb ve věznicích
opravdu vzniklo a další byly tímto
prostředím aspoň inspirované. Proto jsme Mírov pokládali za jakési top.
Kde jinde bychom mohli nahrát tuto hudbu, originálnější místo neznám.
Tedy pokud bychom nenahrávali přímo v Deltě Mississippi.
Vyjíždíte na turné, na kterém “kriminální” album
podpoříte. Jak budou koncerty koncipované?
Koncertní turné se ponese v duchu “kriminálu”. Vedle
hudby budeme našim fanouškům předávat zážitky z natáčení na Mírově,
představíme novinky, které mě inspiroval y
při mých cestách po Jihu USA – kytaru
vyrobenou z kanystru od benzínu a úplně novou “stepující loutku”
v podobě autentického černocha. Většina koncertů se bude odehrávat
v Česku a na Slovensku, ale album vyvezeme i do dalších zemí
Evropy.
Dodejme na závěr, že v září mají Beňa s Ptaszkem
rezervovaných několik dnů ori
vystoupení na prestižním Memphis Music and Heritage Festivalu ve
Spojených státech. Kromě toho najdete v jejich kalendáři řadu zastávek
v Německu, v Polsku nebo ve Francii.
Podrobnosti: www.lubosbena.sk.
Milan Tesař (Radio Proglas)
Folk & Country 4/2009
foto: Antonín Volf |
|
|
| |
***********************
4.9.2010
Cenu Radia Proglas Za krásu slova převzal
na 36. ročníku Mohelnického dostavníku z rukou ředitele rádia Martina Holíka
Kuba Horák ze skupiny Zhasni.
Tišnovský jazzový minifest
se koná v pátek 10. září od 17 h v prostorách Městského kulturního střediska
v Tišnově. Účinkují Lady DragonFly, Joe Cocker Band, Lanugo a vítězové Zahrady
2010 Hluční sousedé.
Jazzový kontrabasista František Uhlíř oslaví 8. září se zpožděním své 60.
narozeniny koncertem na na terase Jízdárny Pražského hradu. Po jubilantově boku
vystoupí například mexický klavírista Mark Aanderud, trombonista Štěpán Janoušek
nebo polský saxofonista Michał Wroblewski.
Od 12. září do 19. prosince 2010 bude probíhat 13. ročník mezinárodního
festivalu Kytara napříč žánry. Tradiční vystoupení kytarových mistrů
rozmanitých hudebních stylů a žánrů obohatí revivalová skupina The Cavern
Beatles, hráči na citeru Harald Oberlechner, Martin Mallun a Michal Müller i
čerstvý objev kytarové scény Joe Robinson – vítěz druhé série soutěže Austrálie
má talent, který přijede jako host největší hvězdy letošního ročníku,
australského kytarového virtuóza Tommyho Emmanuela.
Ve středu 8. září budou ve studiu Radia Proglas hrát živě Petr a Jitka Šottrovi,
finalisté minulého ročníku Notování. Kapela Kumbalu („etnobeat jak Brno“)
zahraje v pořadu Jak se vám líbí o den později, 9. září. Oba koncerty ze
studia začínají v 19.15.
Pod názvem Žena s ovocím vznikl na Slovensku společný hudební projekt
kytaristy Andreje Hrušky (mj. Sanyland) a bubeníka a pianisty Mariána Slávky
(mj. IMT Smile, kapela Richarda Müllera, Petera Lipy…). Jejich debutové album
vyšlo u vydavatelství Pavián Records.
Romská balada je název společného alba Idy Kelarové, Desideria Duždy a
Škampova kvarteta. CD obsahuje celkem 13 písní – romských balad. Všechny jsou
interpretovány v romském jazyce a booklet alba obsahuje jejich překlady. Helena
Jiříkovská ze Škampova kvarteta říká: „Nejkrásnější na romských baladách jsou
emoce, city a vůbec jejich život, který Romové vkládají do těchto písní. To, s
jakou energií a muzikalitou zpívají a hrají, je naprosto úžasné. A když
posloucháte smutnou romskou baladu, tak se vám až derou slzy do očí…“ Na vydání
alba naváže na podzim několik speciálních koncertů v Česku a na Slovensku.
Zpěvačka Jana Kirschner pojala své nové album Krajina rovina v zajímavém
alternativním stylu, ve kterém čerpá na jedné straně z folku a šansonu a na
straně druhé z elektronické hudby. Mezi doprovodnými muzikanty figuruje
například duo Slide & Udu.
Skupina Kantoři z Hradce Králové si letos připomíná 40 let nepřetržité
hudební činnosti. V současné době kapela dokončuje DVD, které bude obsahovat 15
písní a jednu instrumentální skladbu a které pod názvem Proč bysme veselí nebyli
vyjde během září.
Po šesti letech natočila nové album s názvem Podivná úroda folkrocková skupina
Hadry z těla. Kapela vznikla v roce
1994, původně pod názvem Tanec obrů. Zpočátku byla ovlivněna skupinami The
Pogues a Levellers, později svou hudbu definovala jako „folk punk s prvky cross
ovaru“. Hraje ve složení banjo, klarinet, baskytara, akordeon a kytara, střídaná
s niněrou nebo kladívkovou citerou. Na novém albu jako hosté účinkují například
lotyšské zpěvačky Marika Antonova a Laura Butule.
|