Eliška má ráda … třeba blues 

Když jsem vymýšlela stručnou charakteristiku překvapivě vyzrálého eponymního debutu mladé zpěvačky a kytaristky Elišky Ptáčkové, vybavil se mi název jednoho staršího hitu – With a Little Help of My Friends … Ano,  jsou to hudební přátelé, spoluhráči a kamarádi jejího otce a teď už jistě i její vlastní, kteří kvalitu desky podepřeli a umocnili – ale nebýt toho hlasu v popředí, rozhodně by z desky nedýchla lehkost, neupocenost a radost z podařeného muzikantství. Má to půvab, švih, zdravý a příjemně neukoptěný exhibicionismus, odlehčenost a chvílemi i potřebný nadhled a vtip (tedy mnohé z toho, co přes takřka profesionální zručnost chybí spoustě dlouholetých a  renomovaných hudebních sdružení). Tato (s trochou nadsázky) náhodná sešlost potřela teoretické úvahy o nutnosti společného sehrávání – deska se tvořila (ne-li přímo slepovala) po kouscích a na dálku, přesto pobaví a potěší svítivou radostností. Samotné ambice vyplývající z kvalit spřátelených muzikantů v backgroundu by však nedošly naplnění, nebýt minimálně přesvědčivého výkonu hlavní protagonistky. Nebýt talentu zpěvačky Elišky, přátelé by nezmohli nic; ta ovšem nabízenou šanci neprošvihla, naopak – na důvěře a  porozumivosti muzikantů postavila přiměřenou sebejistotu jako na kvalitním odrazišti, nicméně nikdo už to za ni neodzpíval, to obstarala – se ctí – sama. Ta náhoda, která předurčila pozdější ambici na album, má spojitost s předloňským Jamboree ve Strakonicích, kde Vláďa Ptáček, emeritní banjista plzeňského Copu a jemný mechanik banjových kovosoučástek, přijal výzvu organizátora Petra Kuklíka a sestavil přátelsko-rodinný band Vláďa Ptáček & Friends, který na menší scéně zabodoval a byl pozván i napřesrok. Už tehdy si spolu s Eliškou zahráli Vláďa, jeho spoluhráč z copácké sestavy 70. –80. let , basista Zdeněk Fík, mandolinista Martin J. Krajíček a trojice slovenských muzikantů Emil Formánek (kytara), Stanko Palúch (housle) a Peter Szabados (dobro). Posledně jmenovaný byl nikoli pouze jedním z hráčů studiové sestavy, ale i rozhodujícím hybatelem pozdější (mimochodem zvukařsky velice povedené, kvalitní) nahrávky.

Ale bylo by velikým omylem předpokládat pouze výkon odpovídající věku na prahu dvacítky: tady se představuje dost hotová (i když ještě stále hledající) zpěvácká osobnost, která už dost zná a umí tam, kde se mnohé starší ročníky teprve začínají orientovat, a onu „přátelskou výpomoc“ spřízněných muzikantů (již mimo jiné evidentně dovede ocenit) vyvažuje osobitým přínosem. Samozřejmě je teprve na začátku, ale přinejmenším: sice ještě přesně neví, co chce a kam směřuje, ale už ví, co a jak určitě nechce. Když by se jí zachtělo zpívat bluegrass, jak ji téměř předurčila rodová tradice, měla by cestičku vyšlapanou – zatím si ovšem opatrně vyhledává zpěvácké oblíbence (záměrně nepíšu vzory) ve zcela různorodých žánrech a cíleně pracuje na své pěvecké technice (což je slyšitelné i pro méně cvičené ucho). Další možnou výtku, tedy eklektičnost (smířlivěji: žánrovou pestrost) hudebního materiálu debutového CD, lze tedy celkem logicky obrátit v přednost – Eliška má plné právo teprve hledat, a malé cíle si rozhodně neklade. Ostatně, zcela bez zkušeností  k nahrávání  nepřišla:  její příjemný hlas už dávno předtím zaujal zkušeného českoamerického kytaristu Slávka Hanzlíka, který jí přinesl mimo jiné swingové standardy Hoping That You Come Back a  Blues For Your Own a upozornil ji na předčasně zesnulou písničkářku Evu Cassidy, z jejíhož repertoáru si Eliška na desku vybrala úvodní It Doesn´t Matter Anymore od Paula Anky (hned na začátek stylová banjová parádička Vládi Ptáčka – hrát tedy rozhodně nezapomněl). Slávek Hanzlík ostatně na desce nespolupracuje přímo vlastně pouze nedopatřením způsobeným časovou vytížeností – naopak další z Eliščiných hudebních přátel a rádců, kytarista Pavel Malina, na albu participuje jednak jako kytarista akustický (to on Elišce „vnutil“ In My Life, méně známou skladbu skladatelské dvojice Lennon-McCartney) i rezofonický (Šlitrova a Koptova Černá Jessie – u této písně Eliška jako druhá po Zuzaně Navarové dokázala, že se dá zpívat dobře a přitom jinak, než Eva Olmerová).

Jinak si Eliška rozumně vybírala věci, které patří k „rodinnému stříbru“  - například My Love Come Rolling Down z repertoáru Watsona nebo Stop Me od starých Country Gazette („my jsme valčíkoví“, řekl mi k tomu Vláďa Ptáček), ale zejména písničky (nikoli pouze hity) zpěvaček a zpěváků (!),  nimž má osobní vztah – a na výsledku je to znát. Takže si třeba od svého milovaného Johna Cowana převzala nejen vláčnou Good Woman´s Love (to stojí za to si poslechnout), ale zvládla i odpichovku Wichita Way a prožila si bluesárnu Nothing But The Blues (pouze s kytarou a dobrem), nevynechala samozřejmě ani Sheryl Crow (Sad Sad World z prvního alba z roku 1996), ani Evu Cassidy (viz výše). Nejvíce příležitostí nabídla ovšem If Love Is a Red Dress, mnohotvárná melodie z filmu Pulp Fiction – tam hlas zpěvačky vystřídá několik poloh od ztišené po řvavou v refrénu a nejenže nenudí ani chvíli, ale navíc i z pouhé nahrávky dýchne pořádné erotické napětí. Vůbec výběr a řazení skladeb je promyšlený – velice dobře graduje až do závěrečného zklidnění pouze za doprovodu klavíru (Unbreakable Heart). Pouhá třičvrtihodinovka hudby vás nestihne nudit ani chvilku – a kdyby jen to, není to vůbec málo. A to nepadla zmínka o muzikantských parádách – třeba nádherný souboj mandoliny (Krajda) a houslí (Stanko) ve Wichita Way, kytarová sóla Emila (Hoping That You Come Back) a Zajdy (In My Life), Vládi na banjo (My Love), Stankova klasika ve Stop Me a Martinova úžasná mandolinová atmosféra v Sad Sad World … určitě si najdete své vlastní perly.

Deska už se dostala do zámoří, dokonce na hudební veletrh IBMA v Nashvillu: významný manufakturní výrobce kovových součástí banja (ceněný dodavatel mnoha předních světových firem) takto vytvořil nejen „pomníček“ zpěváckých kvalit své dcery a koneckonců též vlastní hráčské dovednosti , ale též originální propagační materiál … A nejen za mořem mu klidně můžou věřit heslo, jímž podepisuje svou práci on a (poprvé a právem) také jeho dcera: „about beautiful acoustic sound“. Je to tak.

Helena Bretfeldová 

HOME