Energie k letu

Poletíme? – Jednoduché písničky o složitém životě, Indies Scope Records 2010, celkový čas: 53:41
Poletíme? – Skupina dobře vypadajících mužů, Indies Scope Records 2010, celkový čas: 42:50

Poletíme? Vznikli v roce 2007, založil je brněnský výtvarník a písničkář Rudolf Brančovský (ex Veselá zubatá). V roce 2008 vydali své první album Jednoduché písničky o složitém životě. I když o kapele se v Brně vědělo a postupně na ně začali chodit lidi, byla to pořád taková místní záležitost. V roce 2010 vydali druhé album Skupina dobře vypadajících mužů u Indies Scope Records, kteří zároveň vydali reedici jejich prvotiny.

Poletíme? se z širšího hlediska dají považovat za folk-rock, i když možná je přesnější jejich charakteristika z obalu jejich první desky „Original banjo punk future jazz band“. Pochopitelně že zvuk kapely trochu připomene Mládkův Banjo band nebo jeho revivaly, což je dáno složením (Rudolf Brančovský – banjo, elektrická kytara, hlavní zpěv; Vojtěch Konečný – housle; Jáchym Hájek – trubka; Ondřej Hájek – piano, akordeon; Honza Beran – basová kytara; Daniel Kačer Černý – bicí). Zpívají všichni.

Postmodernistickým vypůjčováním z různých stylů připomínají zase Buty v dobách jejich druhé, třetí desky, kombinováním přístupu skoro šramlovitého a důrazem na originální poetiku písní Rudolfa Brančovského pak mají blízko k filosofii Trabandu v jeho říznějších obdobích. Jakási humorně pojatá nálada retrostylu a ovlivnění dixielandem je zase klade poblíž Ponožkám pana Semtamťuka

Brančovský není na banjo žádný virtuóz, jeho banjo prostě jen přispívá k plnému a ostrému zvuku kapely, ale na druhé straně melodické party houslí a trubky jsou zajímavé a dobré. Na živo kapela zaujme velmi rychle tím, jak z ní sálá energie. A nutno dodat, že tu energii přenesli i do obou alb, i když se zvuk od živého vystoupení liší, především proto, že si pozvali několik hostů. Natáčeli u Jiřího Topola Novotného, který oběma albům vtiskl zvuk téměř live nahrávky a přitom vychytal ve studiu, co se dalo.

Radostná nálada, čišící z muziky je v jistém groteskním nepoměru s tím, jak často se zpívá o problémech. Stačí třeba z novějšího alba jmenovat názvy Mám depresi rád nebo Sado maso.

Na prvním CD najdete patnáct písní a dva videoklipy, na druhém dvanáct a dva videoklipy. Píseň Když dva se opijí je na obou, na novějším ovšem na ní hraje cimbálová muzika Púčik.

Brančovský zpívá často zachraptělým hlasem, někdy spíš křičí, jindy je lyrický. Ale jako správný výtvarník dokáže do textů, ať už je jejich nálada jakákoliv, vepsat půvabné obrazy. Má cit pro slovo, detaily, jimiž popisuje jednotlivé příběhy jsou zachyceny úsporně ale přesvědčivě. Stařeny závidějící mladé holce mládí, cení zuby jak pitbull (Mařena), žáby zní jako italská opera (Když dva se opijí). Dokáže popsat situace které jsou někde na hraně mezi všednodenností a trapností (Biologické hodiny), stejně jako ryzí absurdity (Velryba). Hudební inspirace vycházejí ze všemožných žánrů, od patetické country balady (Smutný příběh) či punkrocku (Chlastáme na festivalech) – zde navíc s odkazem na Beatles až po dixieland.

Rozhodně oba kotoučky vložte (postupně) do počítače, protože všechny klipy stojí za to. Brančovský má komediální talent a těch vizuálních nápadů, to je paráda. Třeba ve Hvězda padá jde dívka na procházku poskokem, doprovázena místo psíkem vozítkem na dálkové ovládání. Klip zde neilustruje text, doplňuje ho v další rovině. Prostě výtvarník se nezapře.

Mám-li srovnat obě desky, myslím, že novější prokazuje větší sehranost kapely, textově je poetičtější, ta starší má možná o něco víc přímočarých nápadů.

Vybaveny jsou obě zhruba stejně, v digipacku s vloženým bookletem v retro stylu (obaly Tomáš Vostrejž), ve kterém najdete texty, fotky, grafiku. Zkrátka desky jsou sourozenci na první pohled i poslech. Poletíme? mají našlápnuto na to, stát se víc než pouhou epizodou, která se brzy okouká a oposlouchá.