Tmavana vyšla přesně Načas

Načas: Tmavana, vlastním nákladem, 2007, celkový čas: 49:25

Kdoví kolikátá reinkarnace Načasu za léta co je znám (snad pátá? za deset let?) během roku 2007 připravila a v závěru vydala album Tmavana. Mísilo se ve mně očekávání s nedůvěrou, právě proto, že jsem zažil předchozí verze Načasu, které vždy slibně vystartovaly a pak zanikly. Snad to Tmavanu nepostihne, snad tentokrát skupina vydrží a rozvine sound, který na Tmavaně nastínila. On ten moderní, dynamický, plný, folkový zvuk naznačoval Načas už dříve, takže po vydání desky jsem zaslechl hlasy, že to není jen Načas, ale stále stejný. Trochu je to pravda, daleko více to však naznačuje nadčasovost (hle, slovní hříčka: Na(d)čas) zvoleného zvuku skupiny. To je asi nejsilnější deviza celého alba, a současné tvorby skupiny – sound. Podle mě ukazující možný směr vývoje folkové muziky pro ty muzikanty, kteří chtějí být moderní, oslovit i publikum okolo hranic žánru, přitom zůstat folkoví a - umějí hrát. Je pochopitelně možné se na album podívat nejen jak výše uvedeno celkově, ale i po jednotlivých částech. Skupina se předvede v několika stylových polohách – kromě folku se blíží v některých skladbách k folkrocku (Kolorit), v jiných k blues (Ke mně se přitiskni), jinde jasně aspiruje na středněproudý hit (otvírák Žádný sen, a na hit č. 2 vypadající Těžká práce) nebo na romantický song (To vůbec neprší), někde je to mainstreamová pohodovka (Odplouvám). Instrumentace je plná, nikoliv však nástrojově přeplácaná. Foukací harmonika je příjemným konzervativním doplněním k moderně vedeným kytarám. Bicí zůstávají umírněně v pozadí, jen tak aby udržely rytmus a tempo. Trošku mínusem bude malá hlasová pestrost – střídají se v podstatě dva až tři mužské hlasy. Ne že by to bylo málo, nebo na závadu, někde se dokonce předvádějí prolínající se vícehlasy, a nakonec zpěv je jedním z identifikačních znaků každé skupiny, působí jednotícím a charakterizujícím stylem. Snad je to jen jakýsi zvyk z folkové tvorby, že tam zpívá každý ze skupiny aspoň kousek nějaké písničky a tak se vyvolává dojem pestrosti. Tady to trochu svádí k pocitu monotónnosti. Ve skladbě “Cherubín” je titulní slovo nepřirozeně opakovaně akcentováno a protahováno na nesprávných slabikách – vzhledem k tomu, že takových věcí moc na desce není, docela to tahá za uši. Stylový tmavě modrý obal s lodí je střídmý a výrazný zároveň. Škoda jen, že nejsou v bookletu (resp. obalu) texty písní – zasloužily by si to. Nejsou popisné, ale ani nejsou filosoficky nesrozumitelné, prvním poslechem je neodbudete. Nezpozoroval jsem závažnější přestupek proti češtině či zdravému stylistickému či jazykovému rozumu, i když připouštím, že v mnoha případech je text jen prostředkem dokreslujícím obrazy, načrtnuté muzikou. V některých případech je to ale naopak – nosný je zpěv prostřednictvím textu a muzika sekunduje (Zasílám dík). Některé situace jsou jen načrtnuty, tak jak si jejich význam zaslouží. “Žádný sen” aspiruje na hit, téma je tedy jen lehce vykresleno, jakkoliv by mohlo být zpracováno klidně i hlouběji, jenže to by poškodilo hitovou melodii. Naopak “Mezi životem a smrtí” nese úvahu, umocněnou vypjatým opakováním sloganu, uklidňující pohoda statického obrazu je v “Odplouvám”. Snad každý, kdo není uzavřen příliš pevně ve škatulkách, má možnost najít si na Tmavaně nějakou “svou” píseň, nebo píseň, která alespoň tu jeho oblíbenou evokuje, když už nepřijme Tmavanu a její styl za svůj jako celek. Já si našel “Pár triček, riflí a ideálů”, příkladně. Ať už tématem, rekvizitami středoškolských známých, co “v hospodách se upíjejí sami”, nebo opakujícím se sloganem “…kdepak jsou…?” - mám přesně ten pocit, o kterém píšu před několika větami – slogan mi evokuje jinou, snad rockovou skladbu z dávné doby s podobným sloganem. Jen si v okamžiku psaní recenze nemohu vzpomenout, kterou….ale v uších mi zní. Důvod k albu se vracet.

Milan Tesař
Folk & Country 4/2008

HOME