Jana Lewitová & John Dowland & Vladimír Merta: Ve tmě mě zanechte…, 2HP Production 2008, celkový čas 69:48

Patří do FOLK & COUNTRY recenze alba, které zpracovává tvorbu anglického renesančního loutnisty a skladatele? Ano, má. Anglická renesanční hudba je totiž jedním z dávných stavebních kamenů, ze které folk coby moderní písňová tvorba (a základ dalších současných žánrů) vznikl. Důvod, proč se zde tímto mimořádným počinem zabýváme, tedy není účinkování (nejen) folkového písničkáře Merty; tím důvodem není ani pouhé rozšiřování obzorů; je jím především pevná spojitost Dowlandovy tvorby s tím, co většina čtenářů tohoto měsíčníku zřejmě poslouchá. Tvorba Johna Dowlanda (1562–1626), člověka, který se v mládí pohyboval v blízkosti královny Alžběty I. a který později procestoval Německo, Itálii a Dánsko, se pravidelně dostává do repertoáru interpretů různých žánrů. Celé album Dowlandových skladeb například v roce 2006 natočil anglický zpěvák Sting společně s loutnistou Edinem Karamazovem (Songs From The Labyrinth). U nás se s tvorbou “prvního ostrovního písničkáře” setkáme na deskách Spirituál kvintetu (Dávno, dávno), brněnských Vagantů (If My Complaints) nebo jihočeské Exfanty (His Golden Locks), avšak jde spíše o nahodilé momenty. Proto je třeba kolekci Vladimíra Merty a Jany Lewitové, kteří se k anglické renesanci dostali od moravských lidových písní nebo hudby sefardských židů, hodnotit jako průkopnický a osvětový počin. O tom, jak poctivě oba protagonisté k zadání přistupovali a jak pečlivě Dowlandovu tvorbu a s ní související biografii nastudovali, svědčí zasvěcený Mertův sleeve-note. Český písničkář a loutnista nás zasvěcuje do situace písně v Anglii na konci 16. století a do Dowlandovy roli na tehdejší “písňové scéně”: “Píseň sloužila k slastnému ukrácení chvíle, jako víno a kratochvilná vyprávění. (…) Pokud nebyl Dowland prvním současným písničkářem, zůstává jistě jejich nedostižným guru. Přesáhl vlastní obzor, omezenost stylu své doby.” Dilema, zda podat anglické renesanční písně co nejautentičtěji (včetně původních textů), nebo je českému posluchači přiblížit překladem a modernější interpretací, vyřešili tvůrci alba moudře. Skladby interpretují zásadně anglicky, avšak mezi nimi v krátkých intermezzech recitují české překlady Jany Lewitové. I posluchač neznalý fines historické angličtiny tak může pochopit, o čem anglický loutnista-dvořan v době renesance přemýšlel, jaké problémy řešil a jak se pokoušel vypořádat se smutkem, žalem, láskou, loučením a dotěrnými myšlenkami. Na druhou stranu nám interpreti neberou právo slyšet Dowlandův jazyk v jeho plné zvukomalebnosti.  Hlavní zpěvačkou alba je Jana Lewitová, jejíž hlas se však – možná ve snaze o autenticitu – místy až příliš skromně krčí v pozadí (Rest, sweet nymphs). Nejlépe tak vyznívají skladby, ve kterých se k Lewitové jako druhá vokalistka přidá Zdenka Kopečná (Can she excuse, Now, O now I needs must part). Merta především hraje (loutny, barytonová kytara, brač, viola da gamba, flétny a další nástroje) a jako zpěvák se představí většinou jen v doprovodných vokálech (Flow my tears). Dvě výjimky s Mertovým sólovým zpěvem představují vybočení z dowlandovského repertoáru. Zelené rukávy (Greensleeves), jedna z nejznámějších ostrovních písní vůbec, je píseň, jejíž první záznam se nám dochoval právě z Dowlandovy doby. Merta k ní napsal nový český text: rytmicky poněkud rozkolísaný, avšak v písničkářově provedení působící velmi autenticky. Ještě větším vybočením z alba je moravská lidová Vím já jeden háječek, která může sloužit jako zajímavé srovnání dvou rozdílných písňových tradic (bezprostředně následují Dowlandovy verše: “Dotěrné myšlenky, skončete masakr / stulte se do ticha srdce”).  Album Ve tmě mě zanechte, vybavené vzorovým a obsáhlým bookletem, nebude pro své posluchače zdrojem zábavy. Na to je příliš vážné. Jako zdroj poučení je však doporučuji všem zájemcům nejen o světovou hudbu, ale i o český folk. Pokud totiž Merta jmenuje Dowlanda “nedostižným guru současných písničkářů”, rád se pod toto tvrzení podepíšu.