Nemusíte znát skupinu Lístek a dokonce mít ani povědomí o trampském dění, abyste poznali, že vydání alba Den pramenů je víc než jen hudební událostí. Souběžně vydaný zpěvník a velká podpora sdružení Avalon, časopisu Puchejř a vlastně téměř všech, kdo se nějak hlásí k pražským trampům, to povyšují na dějinnou chvíli. Zrození desky nemohlo být načasováno lépe; geniální nápad půjčit si peníze na nahrání alba vydáním vlastních “akcií” pak zaručil zájem dlouhou dobu předtím, než byl ve studiu nahrán první tón. Přitom Lístek existuje už čtrnáctým rokem a toto album je jeho třetí, tak proč ten rozruch? Protože přišlo po dlouhé době pražského trampského hladu.

Pro neznalé neuškodí krátká vysvětlující exkurze do historie. V 90. letech si Lístek vybudoval velmi solidní pozici svým romantickým pojetím trampské písně, vzdáleným pouhému bušení do kytar u ohně. Mnohonásobná účast ve finále Trampské Porty to potvrzovala, kapela ale nedokázala udělat poslední krok a zabrat si stálý claim na vrcholu FCT scény. A tak si muzikanty postupně rozebrala dravější uskupení: velká část tehdejšího Lístku hraje dodnes s Kvokálem, dva další členové přišli a záhy odešli k Magisonu. Na přelomu milénia se zdál konec kapely neodvratný, ale kapelník Zbyněk Zatloukal to nevzdal, se Sylvou Čekalovou přibral postupně Jirku Alvu Matěka a Radka Polívku. Po čtyřech letech je jasné, že dům nejenže opět stojí, dokonce je obydlený, ba zabydlený. Není divu, že se – obrazně řečeno – stal střediskem, kde se scházejí lidé s podobným pohledem na svět.

Vysoká instrumentální kvalita patřila k Lístku od nepaměti. A skvěle zvládnuté nástroje jsou první (pro někoho možná hlavní) dojem z poslechu desky. Kombinace kytary, banja, kontrabasu a Panovy flétny se nedá jednoznačně zařadit do škatulky: v instrumentálce Z Ostrovů zní skutečně keltsky, Šedá skála je bluegrass jako vystřižený z učebnice, titulní Den pramenů nebo uzavírající Brána zamíří k folku a Lucerna doplní spektrum o akustický rokenrol, Dharmoví tuláci by se dali označit za trampgrass. Aranže přinášejí řadu hezkých okamžiků, ať jde o práci s dynamikou, nebo hudební drobnokresbu (sestupný motiv z Brány patří k nejhezčím, jaké jsem v posledních letech slyšel). Posluchači přirozeně obdivují především Sylvu s neobvyklým nástrojem, ovšem to by mi přišlo nespravedlivé ke zbytku skupiny.

Kapela kromě nástrojového umění předváděla často i vokální, například trojhlas v podstatě a cappella v Písni k západu slunce býval před lety vždy úchvatný. Tato píseň však na albu není a sbory jsou vůbec spíš doplňkem, hodně se staví na sólových hlasech. Nejvýraznější je úderný hlas Jirky, sólově využitý logicky především v jeho vlastních písničkách, kterým dodává šťávu a drží nad vodou i některá textově slabší místa. Protipólem je zasněný a spíš vyprávěcí zpěv Zbyňka, uplatňuje se v pomalejších, spíš mollových, kusech. Jedno sólo, i když napůl se Zbyňkem, obdržela i Sylva, a nutno říct, že šetření bylo na místě – bohužel její hlas není sólově moc zajímavý ani jistý. Do vícehlasu se hodí mnohem víc. Tam ve dvou případech přispěl i Radek Polívka, to pro úplnost.

To, co často rozhoduje o úspěchu trampské skupiny i mimo tuto komunitu, jsou texty. Je samozřejmě oříšek psát o trampských tématech neotřele, bez klišé a provařených rýmů, a přitom se neodcizit posluchačům. Jak Zbyněk, tak Jirka, kteří se postarali o většinu melodií a textů, se spokojili s jednodušším řešením, které se jistě bude dobře poslouchat spřízněným duším, ovšem obávám se, že netrampům budou připadat nedotažené. Některé obraty stojí za speciální pochvalu, takové “zas se řítíš krajem spících nočních košilí” nebo “ať nás Morana nedohoní” se rozhodně opsat nedá, to člověka musí napadnout. Jenže proti tomu stojí početně víc nedokonalostí, kostrbaté rýmy a provařená slova (koncentrátem je text Cestou za tebou) nebo přeházené přízvuky (Den pramenů). Myslím, že by se Lístek mohl a měl otevřít autorům kvalitních textů, věřím, že pak snadno překročí ohradu, za níž se dosud schovává moderní trampská muzika. (Že je to možné, ukázalo nedávné druhé album Tempa di vlak.) Hudba Lístku je přitom natolik svébytná a charakteristická, že se neobávám žádné ztráty vlastní tváře.

Honza Hučín

HOME