|
Nevadí ti Konvrzek?
Konvrzek – Nevadí ti, Indies 2005, tt.: 45:11
Jeden
z největších originálů mezi českými písničkáři – Jiří Konvrzek, vydává své
druhé oficiální řadové album. Lze předpokládat, že jeho poslech znovu
rozdělí názory někam poblíž k oběma pólům. Pro někoho bude nesnesitelný
nedouk a magor, pro jiného originální a úžasný samorost.
Měl-li bych si to slovo samorost vypůjčit, mohlo by
docela posloužit v mnoha svých smyslech. Opravdu to působí jako něco, co
vyrostlo samovolně a přitom do jakéhosi zvláštního, všelijak zprohýbaného,
bizarního tvaru, který poutá pozornost.
Konvrzek své písničky skládá vlastně na krátké náramně
jednoduché texty, jakési triviální zprávy o věcech kolem sebe, drobné glosy,
malé postřehy, jednoduché myšlenky. Ani jejich základní melodie není nic
světoborného, v podání prakticky kohokoliv jiného by to byl banálně
odzpívaný jednoduchý krátký kousek života, informace, jaké si vyměňujeme tak
trochu z nudy, když na venkově ráno čekáme na autobus.
Přesto v těch jednoduchých poznámkách, aniž bychom si to
uvědomovali, je skryt velký kus moudrosti všednodenního života, který se
nezabývá seriály, politikou, Spartou a Slávií, ale prostě uskutečňuje sám
sebe nepředžvýkaně. Protože “Jablko lépe utrhnouti/ nežli sebrat na zem
spadlé/ To může být/ Počůrané.”).
Konvrzek jako interpret je ale něco úžasného. Zde hraje
se svou kapelou Třetí zuby, tedy s baskytaristou Lukášem Kalivodou a Janem
Pydychem za bicími. On sám vystřídá spoustu nástrojů, základem ovšem zůstává
jeho elektrická kytaromandolína, nástroj, ke kterému snad výrobní plány
kreslil Picasso a vyráběl ho lešetínský kovář. Konvrzek na ni hraje s
živočišnou radostí vesnického muzikanta, který se nestará o nějaké dury,
molly, fis-cisy, protože když máš talent, tak ty přijdou samy, ale rozhodl
se něco sdělit a tento prostředek má zrovna po ruce, tak to z něj vymáčkne.
Není to hraní neumětelské, ale prostě přímočaré. Jinak se v jeho rukou
objeví ještě klasická kytara, mandolína, další, poněkud exotický arabský
drnkací nástroj oud (zvukomalebně použitý zejména v orientálním Měsíci),
bugarie (doprovodný drnkací nástroj balkánský, který býval součástí různých
tamburašských orchestrů), ale i akordeon a foukací harmonika, violoncello,
příčná flétna, trubka, tuba, kozí roh a “soustava odpadního a kanalizačního
potrubí z PVC” (Konvrzek je totiž profesí instalatér). Na některé z těchto
nástrojů (v mých uších zejména na trubku) není zrovna virtuóz, někdy si spíš
domýšlíte, jaký tvar si asi představoval, ale funguje to. Mezi hudebními
formami vystopujete blues, ale i třeba vlivy čardáše (Trenýrky), o dechovce
ani nemluvě (valčíček Živote).
Nejzábavnější a zároveň asi nejkontroverznější je ovšem
jeho zpívání. Nejspíš vám na první poslech připomene trochu Petra Vášu, tím,
jak výslovností, přízvuky a papřízvuky, protahováním samohlásek i souhlásek,
češtinu zdánlivě potvoří, jak se s ní mazlí a jindy ji vyplivuje, a tím ji
znesamozřejmuje, aby upozornil právě na to, že ani ty jednoduché banální
věty nemají jen svůj samozřejmý smysl, ale skrývají to, co se do nich
uložilo generacemi jejich používání. Ta “Vášovská zpodoba” ale přišla
vlastně z protichůdného břehu, i když zřetelně s tímtéž cílem – úmyslným
zasukováním hladkého provázku slůvek způsobíte, že vašim posluchačům (ale
pozor! i vám) neproklouzne jen tak mezi ušima, ať už sdělují něco vážného,
nebo humor (“na koštěti bába letí, bába baletí,”).
Najdete zde (k mé velké potěše) stejně jako na prvním
albu hasičskou grotesku, tentokrát Požár, postavenou jen na výrazu, kterým
je odvyprávěn příběh o pár větách (“Rozbalte hadice! Pumpujte! A nic. Jak to
nic? Nic. Zabalte hadice! Už to jen doutná.”), najdete pivo i lásku, drobné
portréty vesnických podivousů i skici zajímavých okamžiků, kdy najednou
vidíme obyčejný svět nějak jinak (měsíc po moři plul A vítr co by? Usnul) a
několik úžasných metafor, kterými se vyznává ze snahy otevřít se světu
(“Svlékl jsem trenýrky svému srdci a byl marod hned,” “Sám sebe, tvrdou veku
Uložím pod starou deku”).
Dohromady je to moc zajímavá (tradičně Indies dobře
vypravená) deska, která pokud folk má znamenat návrat k lidové moudrosti,
jeho obsah naplňuje měrou vrchovatou.
Jiří moravský Brabec |