Jablkoň: Půlpes, Indies MG 2009, celkový čas 50:35

1. Všichni máme svého vnitřního půlpsa. 2. Náš vnitřní půlpes štěká a štěká. 3. Každý půlpes jiná půlves. – Těmito “Jablkoňovými větami” skupina v čele s letošním šedesátníkem Michalem Němcem uvádí své nové album, prý nejtvrdší v historii. Dávno před jeho vydáním se šířily zprávy, že půjde o naprosto něco jiného než Písničky a především folková Bláznivá. Zatímco tu totiž natočila Malá lesní Jablkoň, křehčí odnož žánrově nezařaditelné kapely, na nové desce se podílela Velká polní Jablkoň, hlasitější alterego Němcova písničkového sdružení. Jenže kdo by čekal instrumentální kusy, podobné Jablkoni z období slavných alb Baba Aga a Machalaj, toho Půlpes zklame. Obsahuje totiž opět písničky. Jsou sice pravda tvrdší, možná punkovější, ale stále jde o písně. Skoro se zdá, že Jablkoň zůstane písňové tvorbě věrná navěky. Patříte-li však mezi věrné fanoušky Jablkoně, Půlpes vás až tak moc nepřekvapí. Jablkoň totiž své nové písně ještě před vydáním alba zařazoval do koncertních playlistů a například kus s názvem Nikdo se nediví (o tom, že “když tělu chybí palivo / tělo jde na pivo”) se už stačil stát festivalovým hitem. Podobně typicky jablkoňovských hříček najdeme na albu víc než dost. Určitě mezi ně patří nová verze skladby V bludišti, rytmicky i textově zajímavý příběh Franta nebo Havrani, klidný song příbuzný Paní Svobodové (z alba Písničky), pouze okořeněný hardrockovým sólem ŕ la Deep Purple. Vlastně jako by většina alba byla připravena podle jednotného receptu: Michal Němec složil nové písně, avšak místo do křehké folkové košile je oblékl do těžkého rockového brnění (vzpomínáte si ještě na Rytíře z alba Písničky?). Spáčům, o kterých zpívá v písni To se mi nezdá, trhá uši elektrickou kytarou, vedle stojící Johnny Jůdl častěji rve struny baskytary než zmítá fagotem a Petr Chlouba také buší do bubnů s větší vervou než na jiných albech. Jen Martin Carvan s akustickou kytarou tentokrát postává v pozadí a čeká na příští příležitost. Poprvé v historii kapely na sebe trochu víc upozorňuje služebně i věkem nejmladší členka Jablkoně Anička Duchaňová. Zatímco na koncertech na mne dosud působila trochu křečovitě a neusazeně, na albu její projev vyznívá mnohem přirozeněji. Všimnout si toho lze hned v úvodní V bludišti, kde má Anička daleko k pitvoření a parodování. Ve své vlastní písni Franta hraje více rolí a při některých nutně přehrává, avšak vzhledem ke komickému charakteru skladby to zde nevadí. Autorský příspěvek má na desce mimochodem také Johnny Jůdl – jeho Otessong je však text pro silné nátury (“Mrtvé ticho z filmu Psycho / nafukuje moje břicho”). Zajímavá je spolupráce s Petrem Vášou, jehož text, zde uvedený pod názvem Nepřítel naslouchá, se zčásti objevil už na prvním albu kapely Ty Syčáci (“Když na tebe banalita namíří své banány…”). Na knoci alba pak Jablkoň trochu překvapivě sáhla po dvou písních Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra (Blues a Zdvořilý Woody). Zejména punková verze Zdvořilého Woodyho je navzdory zajímavému houslovému úvodu (Bára Valečková) spíše parodií než připomínkou toho, že divadlo Semafor je o pouhých deset let mladší než Michal Němec. Z hostů na albu vyniká vedle houslistky Valečkové především Moravský komorní orchestr v titulní smuteční písni Půlpes, zatímco účast brněnského Black Uganda Choiru ve čtyřech písních možná na první poslech nepostřehnete. Jak jsem psal už v Deskách na burze, vnímám Půlpsa v diskografii Jablkoně jako desku sice dobrou, nicméně ve srovnání s Písničkami nebo Cestujícím v noci, natož s nedostižnou Bláznivou, trošku rozkolísanou. Vedle několika opravdu povedených písní (především V bludišti, Havrani, Franta a v neposlední řadě také vtipná slovní hříčka Babice) oceňuji minimalistickou (červeno-bílou) grafiku obalu i vtipné glosy k jednotlivým písním (což ovšem u Jablkoně není nic nového), ke kterým kapela zároveň přiřazuje různé sorty půlpsa. Je už pak jen na vaší fantazii, jak si budete představovat Maxipůlpsa Fíka nebo Českého Mississippi delta fouska.