Velmi příjemné nedorozumění

Hluboké nedorozumění, vlastním nákladem, celkový čas: 50:12

Na desku Hlubokého nedorozumění se čekalo poměrně dlouho, vyšel i signální minisigl, a tak se mi trošku už ztrácela nit povědomosti o tom, v kterém stádiu vlastně deska je. Nakonec jsem se ale dočkal a konstatoval, že čekání stálo za to. Pod názvem skupiny by člověk čekal spíše nějaký intelektuální, filosoficky orientovaný folk, a tak to, co z desky uslyší, může být pro leckoho, kdo nechodí pravidelně na koncerty, i překvapením. Další ustálená představa, která se vydáním desky u mnohých asi zbourá, je teze, že jakýmsi nositelem odkazu moderních trampů (ano i moderní trampští muzikanti už odkazují) je kupříkladu skupina Tempo di vlak a že sound tohoto hudebního žánru se vyvíjí právě směrem “tempo di vlak”. Dlouho jsem váhal, mám–li se pokusit nějak mnoha slovy opsat hlavní dojem, který jsem z desky měl, nebo zdali mám prostě a jednoduše použít k popisu toho, co na desce je, příkladu či srovnání. Dojem se ovšem tvrdošíjně opakoval zejména při “kulisovém” poslechu alba, a tak ta dvě slova napíšu, i když by tím pak mohla recenze vlastně skončit. A s nebezpečím, že to srovnání bude někdo chápat pozitivně a někdo negativně, a že ani nevím, jak by se k němu stavěli samotní muzikanti.  Prostě jsem při poslechu alba měl opakovaný významný pocit, že poslouchám Hoptropáky nebo Hoboes. Hop trop pro lidský rozměr písní, Hoboes pak pro vnitřní poselství, obě skupiny pak pro melodickou stavbu písní. V žádném případě proto, že by snad skupina vykrádala melodie, texty nebo témata, ale především pro to, co se s oblibou používá, ale těžko definuje: pro atmosféru písniček. Atmosféra není záležitost uměleckého kalkulu či producentské práce – atmosféra se na desku prostě buď nějak dostane, nebo ne. Nemyslím, že by sama kapela dokázala vysvětlit, jak se to stalo, že deska atmosféru prostě má. Snad jedině tak, že autor většiny písní P. Škop asi píše o tom, co zná, nemusí si příliš vymýšlet a fabulovat, ale spíše jen popisovat a vzpomínat. A že ostatní členové kapely mají shodné zkušenosti. Témata písní ani jejich textové či hudební zpracování přitom nejsou nijak komplikovaně světoborná, půdorys písní je předvídatelný a slova textů prostá a běžná. A témata jsou patrná z názvů: Vlaky, Podzimní slunce, Co vzalo léto, Zapomenutá trať, Zvon, Strašidelná, Toulavej vítr, Motýl, Jarní víkend, Malá próza ve večerním větru… Kdybych měl jednotlivé písničky rozebírat kus po kuse, asi bych objevil opakování motivů jak v hudbě, tak v textech, mohl bych se soustředit na hru kytar či jistou schématičnost aranží. Jenže se bojím, že bych si tím rozbil ono kouzlo “atmosféry”, a že už bych ho zpátky nepřivolal. Tenhle pocit mám už jen i při pouhém výběru písniček z alba pro vysílání v rádiu. Těžko se rozhodnout pro jednu (snad vedou Vlaky), nejraději bych zahrál nejméně polovinu desky v kuse, ale ne proto, že by byla sestavena z tak výrazných kousků – spíš je to jako mozaika: jednotlivý kamínek je docela obyčejný, nahlížena mozaika z odstupu a v celku, vypadá úplně jinak. Prostě mozaika není jen množina kamínků. I tak by se asi dal charakterizovat poměr jednotlivých písní k atmosféře desky. A tak konstatuji – berte desku Hlubokého nedorozumění jako celek, poslouchejte jí jako celek a užijete si ji. A to i pokud jste nejezdili na vandry – máte šanci pochopit, o čem to je a třeba se ještě (na stará kolena) na vandr vydáte. Na takový ten obyčejný, kdy se chvíli jede vlakem, chvíli jde pěšky, moc se nemluví, spíš se kouká kolem sebe a přesto se večer (večer druhý den, samozřejmě) vracíte s pocitem, kolik věcí (nejen problémů) jste během cesty vyřešili a co všechno je vám náhle jasné. A možná, že se vám to povede i při pouhém poslechu desky, když už ten opravdový vandr nebudete stíhat. Určitě vám alespoň také deska ukáže směr, kterým se může tato hudba ubírat – není to cesta plná objevných dobrodružství, ale spíš návrat na známou stezku, po mnoha letech, s novými kamarády, se kterými ale znovu prožijete to, co s těmi dávnými, kteří už na vandry nejezdí.