Nezávadné potraviny

Bratři Ebenové – Chlebíčky, Sony BMG, 2008, celkový čas 43:56

Čtvrtá řadovka Bratří Ebenu Chlebíčky se stala suverénně nejprodávanějším albem letošního léta na domácím trhu. Tento úspěch, zdá se, překvapil i samotné interprety, pro které je rodinné muzicírování spíš vedlejším poměrem a příležitostnou relaxací. Komerční úspěch ovšem nemusí nutně znamenat i kvalitu. Jaké tedy Chlebíčky jsou? Asi spíš popové než folkové. Pro pop music je základní myšlenkou přinést to, co lidi v zásadě očekávají, co je pohladí, potěší. Tvůrčí přetlak se vybíjí v hledání ozvláštňujících detailů. Folk by měl být spíš o vnitřním sváru, o vyjádření názorů, padni komu padni, a ať se líbí, nebo ne. Proto bude mít zřejmě menší posluchačské zázemí, ale své posluchače osloví hlouběji. Na druhé straně nemám pocit, že u Ebenů by to bylo v rozporu. Lidé kapelu vnímají pochopitelně především přes Marka, který se svým moderátorským mistrovstvím vypracoval ne v celebritu, ale v osobnost v tom nejlepším slova smyslu. Předpokládá se o něm, že nemluví sprostě, v tomto smyslu použití slova ksicht na desce je asi tak tolerovatelné maximum. Předpokládá se i to, že vládne jemným humorem s ironickým a sebeironickým nádechem, což album dotvrzuje. A konečně se očekává, že lecjaké téma využije k nějaké zobecňující glose, posouvající se k nějakému překvapivému nahlédnutí našich soukromých i společenských životů. A ani v tom nezůstal na desce nic zásadního dlužen. Po hudební stránce se od Malých písní do tmy rozdělení nástrojů v kapele trochu posunulo. Davidovi zůstaly dechy – klarinet a saxofony, Kryštof k akustickému piánu přidal elektrické Rhodes, klávesy i hammondky. A velmi často hraje druhý dechový nástroj. Ale především Marek takřka opustil kytaru (je jen jednou na celém albu), jednou hraje na banjo a občas na klávesové nástroje. Bratrské trio doplňují pánové z ETC Pavel Skála (kytary) a Jiří Veselý (baskytara, akordeon), výtečný kontrabasista Jaromír Honzák a decentní bicí Jiřího Zelenky. V písničce Houston si duet s Markem vystřihne exkolegyně z Ypsilonky Jaroslava Kretschmerová. I když Marek už se divadlem nezabývá, přijde mi, že mnoho písní alba má jakýsi divadelní nátisk, především výrazem zpěvu, ale i lecčíms v aranžmá. Nejvíc mne pobavila písnička Houston, kterou jsem zařadil do rubriky Písničkový tip. Textařsky potěší hra s více významy slova, s volným tokem asociací a autorův bohatý slovník, umožňující najít občas překvapivé slovo. Zmínil-li jsem myšlenkové přesahy mezi tématy, pak titulní Chlebíčky jsou nejen nostalgickým ohlédnutím za naší minulostí a postesknutím nad tím, že ani nikdo z nás nemládne, zato okoráváme všichni, ale i jakýmsi smířením s tím, že oblohy našich životů jsou velmi různorodé (žili jsme svobodně a taky nesvobodně). Následná Zprava dobrý nás přesune ze silničního provozu až do parlamentní sněmovny. Ironicky velikášský je Pomník, dloubnutím do módy folklór-rockových úprav pak Folklóreček. K jemně sebeironickým bilancím patří XL (inu, tloustneme), ale především jí předcházející Někdo klepe. Houpám se je vlastně variací na Tichou domácnost z druhého alba. Spokojený muž necítí potřebu znovu vyznávat lásku, vše je přece tak jasné. A tak se idylicky houpá v křesle a možná se už schyluje k dramatu. Hezký a symbolický je závěrečný příběh s tajemstvím Poslední valčík. Slibuje-li v něm Marek Nashledanou, musím říci, že i když Ebeni už dávno nejsou zjevením přinášejícím něco nového, ale spíš klasiky, kultivujícími dosažené, docela se na další setkání s tvorbou kapely těším.  Deska byla z části nahrána u Viktorina ve Zlíně a z části u Jakla v Sono Records. Je výtvarně celistvě upravena (Karel Haoun a spol.) – od fotky bratří v prodavačském stejnokroji z chlebíčkárny, přes umělecké aranže chlebíčků s pitoreskní oblohou (třeba ciferník nebo zubní pasty) až po minutáž napsanou do oválků jako cena. Čitelné texty jsou samozřejmostí.