Hlavní stránka

Folková růže

Zvěsti Kniha F&C v Plzni Kapely Kalendář



¨


 

 


BLOG
www.jupp.cz

HLAVNÍ STRÁNKA
FESTIVALY
FOLKOVÁ RŮŽE
AKTUALITY

KALENDÁŘ KONCERTŮ

KNIHA F&C V PLZNI

LIGATURY HONZY HUČÍNA

JUPPŮV ZÁPISNÍK

ZVĚSTI  (M. Tesař)

ARCHIV ČASOPISU

OBSAH ČÍSEL

RECENZE

MINIRECENZE

ROZHOVORY

NAVŠTÍVENKY

LICHÝ PÁTEK V.MŰLLERA

PORTÁL

JUPP FACEBOOK

KAPELY

FESTIVALY

DALŠÍ ODKAZY

Napište nám

Vložte si na své
stránky odkaz  na 
www.casopisfolk.cz

 


 

 

TOPlist

Recenze  
HOME Zpět na seznam

Cover verze z laptopů

Jan Burian: Dvanáct druhů samoty. Indies MG, 2010, celkový čas 47:05

„Říkáme tomu radikální alternativní popmusic, neboli jak by vypadala popmusic, kdyby v hudebním průmyslu byly u nás normální poměry,“ Tak zní často citované „programové prohlášení“ Jana Buriana k této desce. A je to i jeho oblíbené téma: folkař nejsem a vlastně bych mohl být součástí popmusic, kdyby se u nás dělala světověji. Je to jistě velké lákadlo: zůstat tím intelektuálním, kultovním písničkářem a přitom se stát součástí popmusic s její přístupností a konec konců penězi a popularitou. Není divu, že vznikla deska – bohužel tak trochu a la these. Pro projekt „hleďte, jak z mých písní umím udělat mladou desku s moderním zvukem“ si vybral Burian 11 svých starších písní z různých období (nejvíc jich pochází z alb Černý z nebe a Jenom zpívám), ke kterým přidal dvě novinky s hudbou svého syna Jiřího Buriana. Deska navíc není poskládána jen tak libovolně, ale má jednotící myšlenku danou názvem CD (s výhradou, že Kámásútra a Je pozdě o samotě příliš nejsou – snad k ním míří „dodatek“ názvu alba …“a jedna něžná píseň navíc“?). Jenže v takto vymezeném souboru není bohužel příliš špičkových Burianových songů – takových, kde písničkář boduje originálním tématem nebo ponorem do nálad a psychologií. Takové jsou dvě písničky: Podzim, i melodicky silný, a už potřetí nahraná Ještě tak pejska; ostatní jsou o kategorii níže. Jan Burian na albu Dvanáct druhů samoty jenom zpívá – přesně v souladu s názvem svého dávného alba, na kterém ovšem hrál ostošest na klavír. Produkci alba – tedy všechno ostatní – měla na starosti úderka Republic of Two: již dříve zmíněný Jiří Burian a Mikuláš Růžička, kteří „dostali zcela volné ruce, ať si s písničkami dělají, co chtějí“. Na rozdíl od názoru, že „živé muzikanty doplňují laptopové smyčky“ jsem přesvědčen, že základem zvuku alba jsou právě laptopy obou producentů. Jen asi třetina písní se opírá o živé bicí hostujícího Jana Janečky, ostatní rostou z přediva umělých zvuků, ruchů a hluků. Většinou doplněných basou, kytarami (občas i akustickými) a klávesami nebo klavírem. Dalších akustických nástrojů je na desce, pravda, dost: Růžička hraje na flétnu, klarinet, harmonium a hammondky, Jiří Burian na citeru, hosté na violoncello (Terezie Kovalová) a lesní roh (Aleš Janoušek). Většinou ale jen pár tónů, navíc při míchání vykázaných téměř do neslyšitelnosti: takový ten apartní způsob obarvení „moderního zvuku“. Burianův nezpěvácký způsob zpracování písniček nabízí nepřeberný prostor, jak to udělat jinak a některé cover verze Burianových songů považuji za excelentní  (Blues pro věřitele – Bílá nemoc, Předvánoční koleda – Jablkoň). Ale pokud chceme žasnout, jaká zajímavá metamorfóza původního materiálu nastala, asi není možné, aby sám autor a interpret byl znovu její hlavní postavou. A že tím novým přínosem je přece ten moderní zvuk? Tam cítím asi hlavní problém – možná jen můj: jsem totiž přesvědčen, že neexistuje žádný „moderní zvuk“, jenom prostě zvuk. Zvuk nahrávky, který se více nebo méně hodí k skladbě, které se zmocnil. Jsem přesvědčen, že recenzovaný zvuk se k recenzovaným skladbám hodí méně. Černý z nebe hned v úvodu desky odrovnaly stroje možná nejdůkladněji. Podzim a Ještě tak pejska přestály změnu celkem elegantně: kvalita holé písně  je opravdu podstatným momentem. Kámásútra pochází z desky Zrcadlo, kde už začal Burian zkoušet různé strojové zvuky, takže zde zní – opřená o důkladnou elektrickou kytaru – možná paradoxně přirozeněji. Na písních jako Rybí pláč, Napočtvrtý nebo Vypadáš pobaveně je nejhorší ztráta atmosféry. V původních verzích – často volnějších – Burian klavírista vyhověl Burianu zpěvákovi, když bylo třeba, pomohl písničce drobnou agogikou. Strojový rytmus typu „aby ti naši mladí mohli tančit“ vše pouze válcuje. Největší úlet (Loučení) mně nevadí, ač to není můj šálek čaje: přece když změna, tak pořádná. Republic of Two tu vytvořili zcela novou hudební složku: v základu jsou disco-techno zvuky, zřídkavé harmonie vytváří jakési vytí vyhladovělých vlků a do toho Burian mírně monotónním hlasem polorecituje… Co se dvou úplných novinek – duetů s Lenkou Dusilovou týče, Samota je příjemná záležitost. Na konci desky se ocitla zřejmě jako jakýsi bonus, protože zvukově je úplně jinde (většina písničky pouze s akustickou kytarou). 1 – 1 = 0 má naproti tomu refrén jak od Kryštofů a zpěv jak Bartošová – Sepéši. Opravdu zběsilá popina, které nepomohou ani použité slovní hříčky: co bych zeširoka připodobňoval, kam tu míří Jan Burian, stačí si poslechnout 1 – 1 = 0… Máte-li snad pocit, že cílem mé recenze je navážet se do spolupracovníků Jana Buriana nebo snad jeho samého, rád bych vás vyvedl z omylu. Buriana jako výrazné postavy naší písničkářské scény si velmi vážím. Jeho albům Dívčí válka a Muži jsou křehcí, která do značné míry dělal se stejnou partou a podobnými prostředky jako Dvanáct druhů samoty, jsem dal 10 a 9 bodů, Dívčí válku speciálně považuji za album roku. I Dvanáct druhů samoty je pořád nadprůměrná záležitost (tedy za 6) – horší asi Burian neumí. Jenom musím říct, že mně se líbí asi nejmíň ze všeho, co kdy udělal.

Tomáš Hrubý
Folk 9/2010

Váš pohled?
zpět na seznam recenzí

HOME

 

Jako autor knihy Folk a country v Plzni., která vyjde po prázdninách, mám prosbu: Mezi čtenáři byli určitě někteří v Plzni na Portě v letech 1981 – 1989. Jako diváci, muzikanti nebo pořadatelé. Napište mi, prosím, jedním odstavcem své dojmy nebo zážitky. Pište sem nebo na jupp@folkcountry.cz. Díky. Michal Jupp Konečný.
 

Zvěsti, zprávy, drby
**************************
5.4.2014

Skupina Marien vystoupí ve středu 9. dubna v Café Práh v Brně.

Bratři Orffové, vítězové třetího ročníku cen českého hudební kritiky Apollo, budou ve čtvrtek 10. dubna hosty pořadu Jak se vám líbí na Radiu Proglas. Poslouchejte od 19.15.

Ještě jedna zpráva od Bratrů Orffových: Půl roku po vydání svého druhého alba Šero a těsně po zveřejnění nominací na ceny Anděl přicházejí Bratři Orffové s videoklipem v režii Jiřího Šiftaře, který je dnes patrně nejsledovanějším českým fotografem na síti Instagram. Videoklip vznikl na píseň Vymazán.

Martina Trchová se svým triem zahraje v úterý 8. dubna na vernisáži své samostatné výstavy v kavárně Albi ve Svatovítské ulici v Praze-Dejvicích. Začátek vernisáže je v 19.30.

V dubnovém vydání prestižního celoevropského žebříčku World Music Charts Europe se na 20. místě drží album Moruša: biela slovenské zpěvačky Jany Kirschner. Hitparádu sestavují rozhlasoví publicisté specializovaní na world music.

Kytarista Norbi Kovács zveřejnil videoklip ke skladbě Cannonball Rag ze svého sólového a alba Takže tak: http://www.youtube.
com
/watch?v=
CZRsIfZ0LTc.

Skupina Lesní zvěř se vrátila z cesty do Mexika a nyní se bude intenzivně věnovat propagaci svého nového alba Movable Feasts.

Na letošní rok připadají nedožité 65. narozeniny Karla Zicha a připomeneme si také deset let od zpěvákova tragického úmrtí. U příležitosti těchto výročí vydává Supraphon výběr Zichových písní na 3CD v edici Zlatá kolekce.

Zpěvačka Milli Janatková získala se svým albem Proměna (2013) čtyři nominace na americké ceny The Independent Music Awards. Ocenění zaměřené na uměleckou kvalitu a autentičnost tvůrčího přístupu vyhlašuje Music Resource Group ve spolupráci s porotou složenou z vlivných hudebníků jako například Suzanne Vega, Nancy Wilson, Joshua Redman, Laurie Anderson a zkušených porotců z hudebního průmyslu.

Český skladatel, aranžér a hudebník Petr Smetáček je autorem publikace Afro-kubánská hudba aneb Mnoho příchutí salsy. Pojednává v ní o historii, instrumentáři a rytmech tohoto hudebního stylu a přidává malou školu hry na perkuse.

 -mt-


 
Další zprávy

 

 

Časopis FOLK:  Michal Jupp Konečný - šéfredaktor (jupp@folkcountry.cz),  Veronika Kirschnerová (editor), Pavel Major Vorel (manažer), Hana Konečná (produkce). Grafici: Martin Janda, Lucie Koubová. Spolupracovníci: Jiří Moravský Brabec,Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Jan Hučín, Petr Sedláček, Milan Plch, Miloš Keller, + Vladimír Vlasák, Václav Müller, Vlaďka Provazníková, Kamila Střeštíková a další. 

Foto: Miloš Truhlář, Bllemby, Veronika Kirschnerová, Michal Jupp Konečný, Katka Esserová, Antonín Volf, Václav Müller  a další.
 

TOPlist