Říjnové číslo FOLK & COUNTRY obsahuje mim o jiné:
Pavel Bobek * Pavel Žalman Lohonka * Vít Sázavský * Terne čhave * Sanyland * Ginevra * Camael * Majerovky Brzdové tabulky * Milan Valenta * Cop * Martin Rychta * Dareband * Babylon * Jan Zubrický * Minach * Strašlivá podívaná
Zahrada očima osobností * Mohelnický dostavník * Folkscéna * Ozvěny folklóru * Prázdniny v Telči   
Písničkáři odjinud * Výročníček * Zvěsti * Diář festivalů a koncertů * Táborový oheň * Opory hvězd * Folková i jiná výročí * Encyklopedie * Country tancování a všechny stálé rubriky.

Červnové číslo časopisu FOLK & COUNTRY. Najdete v něm mimo jiné:

Gipsy.cz * Čankišou * Pavel Bobek * Slávek Janoušek * Bůhví* Naďa Urbánková * Bokomara * Bílá nemoc * Maria Hoffman * Jan Hrubý * Jarek Nohavica * Pavel Havlík *
Neshody * ...
Beltine * Moravský vrabec * Flora Olomouc * Bobování * Porta * Konkurs Zahrady * Folková růže * ZAHRADA * ...
Táborový oheň * Diář * Opory hvězd * Hudební encyklopedie * a všechny stálé rubriky.

V březnovém čísle FOLK & COUNTRY najdete mimo jiné:

Ivan Hlas * Marko Čermák * Jiří Pavlica * Iva Bittová * Petr Skoumal * Vladimír Václavek * Miloš Dvořáček * Surikhata Trio * Sanyland * Yasmin Levy * Petr Novotný * Přemysl Haas * Stráníci * La Mesta * ....
 

Desky na burze * Táborový oheň * Opory hvězd * Encyklopedie: Kelti a Balkán * Letní festivaly * Lochotín 2008 * Výročí * Koncerty a kluby * Vyšlo, vyjde, vychází * a všechny stálé rubriky

Dále: Bezefšeho, Äl Javala, Fanfare Ciocărlia, Gothart, Jana Vébrová, Tamaral, Akuastik Rauš, Pranic, Martin Žák, Štepán Smetáček, Bassekou Kouyate,   Grass Road, Milan Valenta,...

Blues Alive, Folkový oříšek, Brána, Vox, Toulcák,

Gospel, Dylanovky, Desky na burze, Konkurs Zahrady, Nejlevnější vstupenky na festivaly,...

Nové rubriky: Písničkáři odjinud, Zhroba řečeno,...

Staré rubriky v novém ročníku: Juppovi jde hlavou, Navštívenky, Country tancování, Svět country, Zvěsti, zprávy, drby, Nové desky, Plusy a Mínusy, Hudební encyklopedie, Výběrový výročníček, Brabcova poslední strana a Diář koncertů a festivalů.

Nová rubrika ročníku 2008: Písničkáři odjinud Jiřího Moravčika

Písničkář jako písničkář. Akorát, že nám se vryl do paměti ten s kytarou. Zkrátka folkař. Jinde, daleko za humny ovšem žijí písničkáři, co místo sladkého dřeva používají tisíc let staré nástroje, často jeho přímé předchůdce. V čistě našem vnímání se jim zdráháme říkat písničkáři, snad proto, že pocházejí z Afriky, Sibiře, Karibiku nebo bůhvíodkud a jejich cizokrajně bublající hudba koliduje s naším obrazem anglo-amerického folku. Zkuste si ovšem představit, že bydlíte na Sahaře, odmalička kolem sebe posloucháte uhrančivé pouštní blues a najednou vám někdo pustí Nohavicu. Kdo je v tu chvíli větší exot? Náš národní bard, nebo bluesman z oázy? A jak hodně středoevropsky zcestné vám přijde, když někdo napíše: to, čemu se u nás říká world music, porozumění textu nepotřebuje. To jako že malijští grioté, pakistánští qawwali, portugalské zpěvačky fado nebo kapverdské se svým mornami a řecké s rembetikou, kurdští dengbejové případně mauritánští igawiné – takhle se u nich jmenují písničkáři - nestojí o pozornost posluchačů? Nebo že nám, Středoevropanům, mohou být jejich problémy ukradené? Co si takhle připustit, že i poselství a zprávy písničkářů z míst, kde vám je autoatlas na nic, mají přenosný účinek a ignorancí obsahu škodíme pouze sami sobě.

Vlastní texty i ty převzaté, nezřídka starší než Metuzalém s Evropou dohromady, obsahují obrovskou nadčasovou platnost vyplývající z historie a neškodí jim ani moderní aktualizace natož aplikace na současné městské prostředí, to když dejme tomu i Afričané v doprovodu zamění starobylé loutny za elektrické kytary, což ale dobře známe, nebo si nepamatujete, co následovalo potom, co se černošské vesnické blues přestěhovalo do Chicaga?

A rytmy? Že u toho neusínají málem jako my, naopak dostávají se s nimi při všem tom písničkářství občas do léčivého transu? Za to může katolická církev, která nám rytmy v uplynulých stoletích doslova vymlátila z hlavy.

Křesťanský Bůh netančí a už vůbec mu nepřísluší přivést se do transu. Katolická církev sebemenší náznak extatického stavu u svých oveček  od samého počátku tvrdě potírala. Věděla proč. Nedosáhla by na ně. S Evropany byla raz dva hotová: spálila pekelné nástroje, zpěvníky, na hranicích hořeli muzikanti a skladatele, co jí nebyli po vůli, nařkli kněží z čarodějnictví. Alespoň okolo sebe, za hranicemi civilizace – v severských zemích, na Balkáně, ve Středomoří a vůbec jihu Evropy – se církvi už moc nedařilo; písničky odsud také znějí podstatně divočeji. V zámořských afrických a jihoamerických koloniích už katolíkům nebylo vůbec co závidět. Odnaučte ptáka létat! Rafinovanost, s jakou se tam jejich tažením proti ďábelským rytmům vypořádali neznala mezí. Na druhou stranu to mělo i svá pozitiva: v domnění, že černým otrokům zakážou, třeba i pod trestem smrti, bubny a bude pokoj od vzpour a tajemných rituálů, ze kterých šly na katolické misionáře mrákoty, spatřily světlo světa unikátní rytmické náhražky a nové hudební styly – na Trinidadu bubny nahradil plechový sud od nafty neboli steel drum, bez něhož se dnes neobejde pořádná karnevalová hudba a ženy z Kapverdských ostrovů si místo bubnů smotaly do uzlíku bederní šátky se zástěrami a narodil se rytmus batuco.

Ale aby všechno neodskákala pouze katolická církev. Vykladači Koránu se nikdy nesmířili se súfismem, mystickou odnoží islámu a zpěváci qawwali si také užili své, podobně jako docela nedávno alžírský styl rai. Před vraždícími komandy islámských fundamentalistů ze země emigrovaly snad jeho všichni významní reprezentanti a rai je dnes pevnou součástí francouzské popmusic.

Vždycky ale nešlo pouze o rytmy. I ze slov šel na náboženské fanatiky a kolonizátory strach. Ještě ve 20. století si právo na svůj rodný jazyk museli Bretaňci, Sámijové, Ainové, Kurdové, Berbeři, Baskové tvrdě vybojovávat. Nevzdali to a my můžeme poslouchat písničky Alana Stivella, Okiho, Mari Boine, Aynur nebo Souad Massi. A že jim na koncertech nerozumíme? Jak kdy, někdy to ani není potřeba, abychom vycítili, co nám chtějí říct. A potom, na svých albech nabízejí anglické, francouzské či španělské překlady, tedy jazyky Středoevropanů.

Berme to tak, že písničkářství je zkrátka pouze jedno, snad jen místy odlišně zní. I ty nejvzdálenější kultury mají své zpívající rebely, básníky, zvěstovatele, humoristy a hladiče duší.

A to, že patří do ranku world music, v tom nehraje žádnou roli.

Některé z nich vám v následujícím ročníku na stránkách Folk&Country představím. Věřte mi, jejich písničky stojí za to. A že jste o některých neměli dosud tušení? O to víc budete překvapeni.

Jiří Moravčík