Častěji se samozřejmě diskutuje problém, jak je který hudební kritik úplně nemožný a škodlivý tak nějak všeobecně. Občas ale zazní i zvolání typu: “Chybí nám publicisté, kteří neprotlačují kamarády.” Věřil bych možná na větší zaujetí pro některý žánr nebo i kapelu: nemělo by to být pozorovatelné, ale hudební publicista holt není píšící robot. Ale protlačování kamarádů? Nevěřím. “Dokaž to,” můžete logicky požadovat. To bude horší: na podporu svého tvrzení nemám lepší nástroj, než osobní svědectví. Jak jsem na tom s kamaráděním? Normální rozložení podle Gausovy křivky, řekl by statistik. S většinou muzikantů se znám, víme o sobě, bavíme se spolu, víc nebo míň. Na jednom konci křivky je pár takových, se kterými jsem si za ta dlouhá léta vyměnil maximálně pět zdvořilých vět, na druhém konci několik těch, které mohu považovat za své kamarády. Ano, připouštím, že když jsem se stal redaktorem hudebního měsíčníku, že jsem si to pro sebe vyřešit musel. Prostě jsem si řekl, že chci měřit rovně a že to zvládnu. A že snad nebudou muzikanti cítit jako rozpor, že se na ně usmívám a rád je vidím, a přitom si dovolím napsat o jejich poslední desce řadu kritických vět. Znám publicisty, kteří se opravdu s muzikanty v podstatě nestýkají. Jenže to jsou víceméně specialisté na recenze: rozhovory nedělají a občas mám pocit, že snad radši ani nechodí na koncerty. Před takovouto volbou jsem naštěstí vůbec nestál. Kromě té obrovské radosti, že se ve své práci věnuji muzice, byla možnost seznámit se se spoustou zajímavých lidí druhým nejdůležitějším přínosem redaktorské práce: kdepak, tenhle honorář bych si nechtěl nechat sebrat. Někteří publicisté zase čelí možným nařčením z protežování kamarádů velmi rafinovaným způsobem. Svou přízní odměňují jen ty nejlepší, takže protlačují kvalitu – což se bere jako chvályhodné – a jaksi mimochodem se jedná o jejich kamarády. Ani tento postup jsem si neosvojil: mám mezi muzikanty kamarády, se kterými se znám čtvrt století, kdysi jsme stávali na jednom pódiu nebo sedali u jednoho ohně, přesto jejich dílu klidně udělím podprůměrný počet hvězdiček a s naším vztahem to nic nedělá. Nepřesvědčil jsem vás? Nedá se nic dělat, tentokrát žádné tvrdé důkazy nemám. Ale dřív než spustíte litanii s klíčovými slovy “ten náš malý folkový rybníček”, “všichni se znají”, “kamarádšofty” atp., dovolil bych si obrátit vaši pozornost k tomu, jak to funguje ve velké pop music. Když v roce 2008 na podzim přebírala Agentura Lewron organizování Cen Akademie populární hudby, výběr členů Akademie (pro hlavní, nežánrové ceny) začala přímo řídit IFPI (mezinárodní federace zastřešující vydavatele hudebních nahrávek). Polovinu členů “nové” Akademie obsadili zástupci vydavatelství (jmenovitý seznam členů přestal být na webu dostupný), výraznou část druhé poloviny rezervované pro hudební publicisty vytvořili pracovníci rádií, jejichž kvalifikací je často schopnost být very happy a umění mačkat knoflík selektoru. Ještě si myslíte, že poměry v našem žánru jsou tak prohnilé? A že co je velké, to je čisté?