Zahrada začíná každý rok v Olomouci pod orlojem. Rozjeli to Happy To Meet a na náměstí se seběhlo patnáct stovek lidí. Terne čhave zastupovali loňské Krtečky a Tempo di vlak ještě netušilo, že tu zastupuje Krtečky budoucí. Hrálo se i v Litovli, písničkáři si to nejdřív nanečisto ozkoušeli na náměstí, aby večer spustili v sále Záložny. Trampský předzahradní koncert ve Velké Bystřici letos odpadl kvůli tamním městským oslavám, ale už se ví, že napřesrok bude ve Šternberku na nádvoří kláštera. –j-

Středeční večer protančily davy u Kapličky (nováčkem na pódiu byla Lehká noha), ale druhý den ráno se ukázalo, že o moc víc lidí než včera tady není. Kombinace pracovního dne a deštivého dopoledne byla dost smrtící. Lidé postávali nad mokrou trávou u Radnice a pořadatelům nebylo moc do zpěvu. S prvním tónem přestalo definitivně pršet (a s posledním tónem Zahrady zase začalo) a večer už byl amfiteátr zaplněn tak, jak ho známe. -j-

JAK NEPRŠELO

Ve čtvrtek kolem poledne ještě poprchalo. Potkal jsem místní paní starostku, která říkala, že do večera určitě přestane. Řekl jsem jí, že jestli dovolí, tak bych to udělal jinak. Ve dvě vylezu na pódium, lusknu prsty a bude po dešti. “Tak to tak udělejte,” rozhodla s pravomocí místního orgánu. Udělal jsem to. Při poslední písni posledního koncertu jsem pak nenápadně lusknul podruhé a svatý Petr si oddechl, že může počasí přehodit na volnoběh. Mezi tím prostě nepršelo. –jmb-

Za plotem nad hlavním amfiteátrem se usídlili “bubínkáři”. Bylo jich tak kolem stovky a jak jinak - bubnovali. Proč si však ke své produkci vybrali právě tuto strategickou pozici pár metrů od diváků, je mi záhadou. Seděli směrem k jevišti snad v jediném místě, ze kterého se dalo i bez vstupenky sledovat dění na hlavní scéně. Oni však, zabráni do vlastní produkce, o tuto skutečnost evidentně nejevili zájem. K plotu chodili diváci, kteří si řádně zaplatili a snažili se bubínkáře vytrhnout z transu. Někteří přesvědčováním, ať toho nechají, že na jevišti se hraje lepší hudba, jiní zuřivými nadávkami. Pak přišel okamžik, kdy Zdena Tichotová zpívala samotná ke ztichlému několikatisícovému kotli. Divácké spílání bubínkářům v tu chvíli samozřejmě narůstalo a nezůstalo bez odezvy. Jedno děvče se zvedlo a zorganizovalo masový řev, aby diváci neslyšeli vůbec nic. Bezohlednost a stupidita nejvyššího kalibru. Stál jsem zrovna poblíž s kamarádem z Olomouce a divil se, jak dokáží být lidé hloupí. V tu chvíli kamarád ukázal na chlapce a dívku, mezi řvoucími bubínkáři: “Vidíš ty dva? Tak ti kandidovali v Olomouci do parlamentu za jednu politickou pidistranu.” I když ta neúspěšná strana měla v názvu slovo “humanistická”, říkám si, že když se do parlamentu nedostala, nedopadly ty volby ještě tak úplně nejhůř. –vm-

Spolu s výsledky soutěže skupin se objevily i stížnosti, že se z oceněných míst vytratilo to, co by mělo tvořit ten nejfolkovatější folk: sdělné i zpěvné písničky s důležitou a kvalitní textovou složkou. Pokud bych měl někoho z první desítky soutěže o Krtečky poslouchat kvůli textům, byly by to asi nejspíš (jenom) Modrý houpačky z Liberce (9. místo). Musely by ovšem být dobře ozvučené, abych jim vůbec rozuměl: jejich dravý folkrock má k představě folkového mainstreamu dost daleko. Jenže mainstreamu i zásadních výpovědí bylo dost málo v celém soutěžním poli. Prapor zásadních výpovědí zřejmě (někdy) přebírají písničkáři, co se týče klasického písničkového folku, táži se, jako člověk, který letos nestihl mnoho předkol Konkursu Zahrady: byli v předkolech nějací nadprůměrní středoproudí folkaři? Umřeli, a nebo doplatili na efekt známý z předrevoluční Porty? (Tj. středního proudu je hodně, ovšem z předkol postupují samé ujeté fajnšmekrovinky, takže se do finále žádný mainstream nedostane...) -toh-

HLEDÁ SE -r-

Patří k folklóru Zahrady, že je návštěvníkům zdarma rozdáván několikastránkový časopis Krtek s programem Zahrady, navštívenkami soutěžících kapel, reportážemi apod. Každý příspěvek je podepsán tajuplnou zkratkou, kterou není nesnadné rozluštit, a když už by čtenář byl náhodou v koncích, nalezne vysvětlení zkratek na straně 5. Ale stejně mě dostali. Někdy prostě člověk hledá záhady tam, kde nejsou. Kdopak se to podepisuje -r-? Chvilku jsem si s tímto rébusem lámal hlavu, až jsem se obrátil na svou ženu (-luc-). “Přeci Redakce, ne?”, zněla její odpověď doprovázená uzemňujícím pohledem. Prosté řešení. Tak jsem si chvilku říkal, že já a ostrovtip jsme si na Zahradě zrovna nepadli do oka, když za námi přišel Vašek Müller (-vm-) s otázkou, jestli víme, kdo je to -r-? No, přeci jen na tom nejsem tak zle, pomyslel jsem si a zašli jsme objevenou pravdu zapít pivem. Když se k nám později přidal Robin Hill (kytarista kapely, kterou bych označil jako -tdv-) a otázal se, zda-li nevíme, kdo je to ten -r-, napadla mě kacířská myšlenka. Byl na Zahradě mimo mojí ženy ještě někdo, kdo prohlédl identitu -r-?

-daw-

SVATÁ KUNHUTA

Páteční koncert v kostele svaté Kunhuty přímo na náměstí Náměště na Hané se stává tradicí festivalu. Letos byla – co se účinkujících týče – převaha písničkářů. Eva Henychová vsadila především na nové skladby a například na oblíbenou Židli se dostalo až v rámci přídavků. Slávek Klecandr strhl už loni spoustu lidí ke zpěvu Žalmu 8. I letos vybíral především z žalmů a ze skladeb Sváti Karáska. Petr Pololáník sahal hlavně ke svému zatím jedinému albu Předjaří a roztleskaný plný kostel mu snad dostatečně nahradil malou účast diváků na jeho čtvrtečním odpoledním recitálu. Oficiální závěr koncertu v kostele obstarala Geneze z Velkého Meziříčí, která bohužel doplatila na chybějící ozvučení a také na svůj pozdní příjezd. Její vokalisté nezvládli zpívat tak hlasitě, aby jim bylo dostatečně rozumět. Tečkou, která nebyla v programu uvedena, bylo (také už tradiční) zpívání z kúru. Pětník předvedl mimo jiné staroslověnský Otčenáš. V den svatých Cyrila a Metoděje si snad ani nelze představit lepší zakončení programu. –tes-

Zahrada pro mne začala už ve středu v Litovli, kde byl přidružený koncert písničkářů. Lidí přišlo skrovně, ale pořadatel měl pocit, že to je proti loňsku pokrok, a to je hlavní. Koncert pak se vydařil a líbil. Po něm jsme skončili v místním šenku pod apatykou, kde jsme vydrželi (zdravé jádro, znáte to) alespoň do půl třetí. Pak nás napadlo prozkoumat, odkud to na náměstí přitéká ona podivná kalná voda, jinak rameno Moravy řečené Nečíz, které je celé pod dlažbou, jen na náměstí asi tři metry koukají do oblohy a odráží hvězdy. Zjistili jsme, že nad radnicí se voda noří do podzemí (už od poloviny devatenáctého století), a lákáni objevovacím pudem, rozhodli jsme se to splout. Mě a Marcelu Křížovi se to povedlo a připluli jsme na náměstí. Ivo Cicvárek to vzdal, má příliš hluboký ponor. –jmb-

MOLO

Nápad se zatahovací maskovanou oponou na hlavní scéně, před níž vystupovali písničkáři, zatímco se za ní zvučily kapely, byl naprosto skvělý. Nejenže pomáhal překlenout dlouhé pauzy při drátování některých skupin, ale navíc takzvané molo ukázalo i mnohé zajímavé věci. Třeba, že písničkář Jaroslav Urbánek dokáže v pohodě zaujmout, pobavit a dokonce rozesmát desetitisícový dav. Být dramaturgem festivalů, byl by to pro mě jasný vzkaz. –vm-

Neoficielně se tomu říká “Hra na převozníka”. Vyvstává na horších přehlídkách, kde ne vše organizačně klape. Kapela na pódiu musí vydržet tak dlouho, dokud se nesežene nějaká další. Trochu jsem to překvapivě zažil při první soutěži o Krtečky ve čtvrtek. Kapely, přijíždějící zpravidla dvěma a více vozy, většinou hlásily, že jsou nekompletní, že někdo bloudí po objížďkách v okolí Náměšti (byly opravdu výživné), někdo cestou zavařil kromě rybízu i motor a podobně. Původní pořadí se stalo bezcenným cárem papíru. V některých okamžicích jsem pátravým zrakem sledoval, kdo mi to leze na scénu, a odhadoval, o jakou kapelu asi jde. Přiznám se, že jsem to moc nechápal. Do teď jsem si myslel, že pro kapely je možnost zahrát si o Krtečky velkou motivací a že jsou ochotni kvůli ní podstoupit i hádku s šéfem o volno z práce. Asi podceňuji moc šéfů a nemoc hudby. –jmb-

Stanové tábořiště těsně po skončení závěrečného koncertu Zahrady. Jedna z bubínkářek, která se ještě před chvílí starala o to, aby lidi v horních částech amfiteátru nic neslyšeli, přichází ke stanu a říká své kamarádce: “To byla dneska fakt skvělá bubnovačka, škoda, že jsi tam nebyla. A představ si, že po koncertu už se nevybíralo vstupné do amfíku, a tak jsem tam byla! Jako každý rok, nikdy jsem tam ještě nechyběla. Já normálně brečím. Sedla jsem si na pódium s Bobem a Klára nás tam vyfotila. Já fakt brečím!” –vm-

Soutěžit o Krtečky v pracovní den není pro skupinu nijak jednoduché. Zpravidla na to padne den dovolené a v kotli žádné nadšené davy nečekají, ježto musely do práce. Podezříval jsem trochu některé soutěžící, že do Náměšti příliš nespěchají, však oni to tam nějak zvládnou, dají místo nás někoho jiného a my přijdeme na řadu, až bude víc lidí a lepší atmosféra. Napadlo mě, že by soutěžní krtečkovské bloky mohly dostat jasnější pravidla, například losování pořadí (ať už před koncertem, nebo pár dní předem), diskvalifikace či penalizace nepřítomných (hrát na Zahradě a soutěžit o Krtečka není právo, ale výsada), a k tomu zařazení nějakého věhlasného jména, které přitáhne lidi, na začátek.. –hh-

Možná, že těžší je výklad diváckého vkusu skrze čerstvé držitele Krtečků z 2. a 3. místa. Druhá skončila Exfanta: proč ne? Pro mě jeden z největších objevů letošní Zahrady, výteční ve výběru anglicky zpívaných spirituálů, jejich aranžích i v barvě hlasů. Vokální, s výjimkou několika skladeb doprovozených dvěma kytarami přímo acapellová záležitost. Á, to je jasné, zajásá odborník, takové kapely přece v posledních letech na Zahradě vítězí. Mezi instrumentálním hřmotem se posluchač uchyluje k lidskému hlasu, který je mu tím nejlepším, nejpřijatelnějším, nejintimnějším instrumentem... Jenže Krtečkem na třetím místě se stal Acoustic Impact, užší akustická verze Telegrafu hrající kytarové latinsko-flamencové instrumentálky. Neotevřou pusu. Takže snad tak, že fiktivní průměrný posluchač je natolik na úrovni, že ocení posluchačsky náročnější formy (to skladby, kde se najednou nehraje a nezpívá, rozhodně jsou) a na stylu mu až tak nezáleží. Skvělé! -toh-

Moderátoři pojali uvádění jednotlivých koncertů různě. Od Mirka Ošance, který v sobotním dopoledni na radnici přečetl celý program z Krtečka a zval na své akce, přes Radka Havla, jehož neustálé sexuální narážky a lechtivé vtipkování vzbudilo u některých lidí znechucení a u jiných naprosté nadšení, až po Jiřího moravského Brabce, který uváděl koncerty inteligentně, s noblesou a velmi zasvěceně. Určitě mi to potvrdí třeba diváci písničkářského klání o Krtečka. –vm-

VOKÁLNÍ TRADICE

Tradice, že každoročně získá Krtečka vokální skupina, žije díky Exfantě dál. Šestice z jihu Čech rozšířila i tak docela početnou partu kolegů: Znenadání, Acapella, Mošny, Kvokál, Svítání, Pětník. Umístění druhého acapelového soutěžícího – Alba Mons – bylo letos až příliš kruté, ale pokud její členové ke školeným hlasům a jisté intonaci přidají i trochu výrazu a zajímavější aranže, může být za rok všechno jinak. –hh-

Jeroným Lešner si přijel vystoupit ve středu na písničkáře do Litovle. Večer odehrál jako první, hup do vozidla a odjel do Prahy. Tam ve čtvrtek ráno dělal zkoušku na vysoké škole (neptejte se ho jak), a upaloval zpět zahrát si do Náměšti. Jak a kdy stihl vyhrát v Plzni autorskou Portu nevím, každopádně v sobotu hrál v Náměšti na soutěži písničkářů o Krtečka, pak se rozloučil, skočil do oře a počítal, že do deseti bude v Plzni. Mezitím skrutátorky spočítaly hlasy a Jupp si ho vyťukal na mobilu. Jerry se na vysočině dozvěděl, že vyhrál i Krtečka, fiktivníma rukama (ty skutečné měl na volantu) potěžkal obě ceny, pak otočil auto (naštěstí ne přes střechu) a vyrazil zpět převzít hmyzožravce. Trochu mi připomněl svého jmenovce, hyperaktivní myšku v animovaném seriálu o Tomovi a Jerrym. –jmb-

Začínat soutěžní blok není nic záživného. V obrovském amfiteátru se ztratí i stovky lidí, takže těm na pódiu se zdá, že hrají do zdi. O to víc jsem obdivoval čtveřici Trapas, Hrdza, Domino a Trepka, kterak ve čtvrtek (tedy navíc v pracovní den, kdy Zahrada nebyla vůbec ještě zaplněná) nedávají na sobě nic znát. A moc mě potěšilo, že tři z nich skončili nakonec v první polovině pořadí. Ačkoliv, pokud bychom sečetli hlasy, které nakonec tyto čtyři kapely dostaly, asi bychom dostali větší číslo, než kolik lidí v hledišti v tu dobu bylo. Že by fungovala solidarita a Trapas v nerozborné jednotě podpořili kamarádi trampi? Závěrečné (a podle mne zasloužené) sedmé místo, ačkoliv skupina hrála jako zcela první, by tomu odpovídalo. –hh-

Vzhledem k množství občerstvovacích stánků na Zahradě stál několikrát denně člověk před problémem, který z nich zvolit. Kritériem bývá hlavně délka fronty, vzhled, vůně a cena prodávaného jídla. Moje letošní volba byla však poněkud podivná. Zaujal mne totiž prodavač u jednoho poměrně vzdáleného stánku, který se žádné potraviny nedotkl rukou. Ne že bych byla tak cimprlich, abych musela mít vše “hygienicky čisté”, ale tenhle žonglér, který dokázal neuvěřitelným způsobem rozčtvrtit a naservírovat kuře bez jediného dotyku, mi učaroval. A řekla jsem si, že si zaslouží, aby mu člověk dělal tržbu, a chodila jsem tam celý festival, byť to znamenalo zbytečnou zacházku. -luc-

Některé kapely získají Krtečka na první pokus rychlou ztečí, jiné mají šanci se poučit z prvního nezdaru. Jako by Tempo di vlak okopírovalo loňský příklad Ginevry. Před rokem Tempu diváci přiřkli páté místo, na dohled od medaile, kapela přes zimu zapracovala, nahrála desku, a letos vystoupila nejvýš. A naopak: v minulých letech jsme se divili, jak je možné, že výborné a mnohde chválené skupiny jako Magison nebo Jitrocel se s Krtečkem ne a ne potkat. Bezefšehu by také moc slušel, a přesto skončili opět až ve druhé desítce. Doufám, že to kapela nevzdá a za rok jí budeme moct aplaudovat při předávání cen. Smůlu měla letos Lekra: ve finále Trampské Porty si s ní porota nevěděla moc rady a odbyla ji čestným uznáním, na Zahradě to bylo čtvrté místo. Snad mohl štáb přihodit ještě jednoho Krtečka, anebo věří, že Lekra za rok vyhraje? –hh-

ŠIKOVNÉ SUDETSKÉ RUCE

Letošní Krtečci byli výtvarně velmi zdařilí. Takoví mnohobarevní. Kdo se pohyboval v zákulisí v pátek, mohl vidět, jak získávají výtvarnou podobu. Vypečené pajduláky v barvě hlíny převzal kroužek dobrovolnic z kapely Happy To Meet a jejího blízkého okolí, postavil je před sebe na stůl, polaskal se pohledem s štětečky a barvami a začal své dílo. Pod vedením paní učitelky Střeštíkové se zde sudetský kroužek ručních prací vyřádil na bezbranné hmotě. Návrhy typu: “Já mu udělám batikovaný tričko” jen sršely a Krtci, kteří mívali ještě loni fándní zlatou barvu, se stali úžasnými výtvarnými objekty. Možná by tak šlo založit novou tradici a třeba by mohli krtečky pro budoucí vítěze zdobit jejich současní držitelé. Kdybych byl kapelou, tak bych se docela těšil na Krtečka, kterého by pojednala Šárka Burešová. Ta se, nepletu-li se, jeden čas živila i jako malířka porcelánu. –jmb-

ODPOSLECHNUTO V AMFITEÁTRU

ON: To je přece brácha Wabiho Daňka, toho co napsal Bednu od whisky.

–vm-

K vystoupení před početným davem přistupují různí umělci různě. Někdo navazuje kontakt, je žoviální, vtipkuje, sází největší pecky. Mně se osobně nejvíc líbila tři vystoupení starých mistrů, kteří to nedělali. Přišli, odehráli v rychlém sledu repertoár, jak si ho sestavili sami a bez nějaké podbízivosti a až v přídavku dali něco jednoduchého a zaručeně divácky vděčného. Hovořím o Pavlicově Hradišťanu, Mišíkově ETC a Navarové KOA. Když si člověk pochvaluje, jak nám mladé kapely dorostly na úroveň slavných předků, je to ve většině případů pravda. Ale tyto tři legendy si myslím, že ukázaly i něco navíc. Ústřední osobnost je tak silná, že dokáže zrušit i přírodní zákony. Nevím, jestli zrovna gravitaci, ale určitě zákony dramaturgie vystoupení na velkých festivalech. –jmb-

Napodruhé to vyšlo: Jaroslav Hutka, autor písně Náměšť, přijel (spolu s Radimem Hladíkem) do Náměště. Píseň, která začíná ”Krásný je vzduch/krásnější je moře/co je nejkrásnější/usměvavé tváře” složil Hutka pro ”český Woodstock” - velký, víceméně folkcountryový festival, který se měl v amfiteátru v Náměšti na Hané konat v srpnu 1973 a byl komunistickou mocí zakázán. Čili jeho příjezd ”na místo činu” měl být událostí, na kterou jsem se rozhodně těšil. Bohužel, výsledek tak jednoznačný nebyl. Amfiteátr (po jásání nad semtexáckou Mašinkou) poněkud ztuhl a vanul z něj chlad. ”Zahraju ty písničky, které jsem měl připravené před čtvrt stoletím,” uvedl Jarda, jak si představuje ”opravu historie”, a já jsem si šel jeho přemýšlivé skladby poslechnout před pódium. I zde, mezi ”spřízněnci” se ale našel podroušenec vykřikující: ”Já tě nechci!” ”To mně nevadí,” opáčil písničkář. Víc mě možná mrzelo, když mi pak rozumní lidé vysvětlovali, že dneska už jsou takové písničky přece úplně pasé. Pominu-li zcela nadčasové záležitosti, jako Pravděpodobné vzdálenosti, nemyslím si, že některé popsané zkušenosti odvál konec komunismu. ”Hluboké úvahy koňovi necháme/za byt a za stravu, za oděv děláme”. Nepoznáváte se v tom? Já někdy jo. -toh-

KRTEK PRO TRAMPY

Zachytil jsem už mnoho úžasu nad tím, že absolutním vítězem Zahrady se ”poprvé stala trampská skupina.” Ne že by se nad vítězstvím ostravského Tempa di vlak nedalo žasnout, ale tak úplně pravda to není: bratislavské Rolničky (držitelé Krtečka z roku 1995) lze, myslím, směle označit za trampské, a když Poupata zvítězila v soutěži o Krtečka (1997), měla taky ještě nějaký ten trampský rys. Možná se nějaký čas zdálo, že vývoj vykazuje trampské kapely do muzea, ale už loňský ročník Zahrady naznačil obrat: vlastní trampský pořad, slušné zastoupení (i výsledky) trampských kapel v soutěži, to vše na pozadí renesance trampské písničky ”hoboesáckého” soundu. Kdosi dokonce řekl, že Tempo di vlak vděčí za Krtečka skupině Magison, která byla do svého zániku chápána jako hlavní tahoun této renesance. Rád bych se pod to podepsal, kdyby... se Magison - bez valného výsledku - sám o Krtečka dvakrát nepokoušel. Ačkoli považuji Magison za kvalitnější, přece jen je (nejen) v trampské muzice asi důležitější výdrž. V každém případě buďme vděčni za Tempo di vlak. Mimochodem - podobný vývoj bych přál i českému bluegrassu, byť o to zřejmě pravověrní bluegrassmani nestojí. Bluegrassových kapel rozhodně neubylo, ale chuti a zájmu průměrného návštěvníka FCT festivalů se vzdálily velmi. Jinými slovy: mezera mezi Copem a zbytkem světa je - slyšeno laickýma ušima - přeobrovská. -toh-

NAVAROVÁ

Měl jsem možnost vidět Zuzanu Navarovou se skupinou Koa nejen na Zahradě, ale i o týden dřív v rámci festivalu Okolo Třeboně. Na každém z těchto festivalů hrála značně odlišný repertoár, stejných písní na obou krátce po sobě následujících přehlídkách zařadila minimálně. Vzhledem k tomu, že bych asi dokázal na konci sezóny u některých skupin vyjmenovat písňové složení jejich bloku předem (ono se někdy nemění ani rok od roku), je to určitě chvályhodné. A nejlepší na tom je, že skoro všechny písně, které Navarová se svou skupinou zahrála, byly v tom nejlepším smyslu slova hity. –vm-

OPONA BYLA GENIÁLNÍ

Pokud pro mne něčím zůstane letošní ročník historický, bylo to zavedením maskáčové opony, za kterou se mohla chystat kapela, zatímco na forbíně prozpěvoval písničkář nebo kolega Dobiáš nacvičoval spartakiádu. Ono to nevypadá, ale taková opona zkrátila za každý večer všelijaké přestavby nejmíň tak o půlhodinku. My spíkři, kteří bychom ji nějak museli něčím zaplnit, bychom k ní měli pokleknout a políbit jí lem roucha. Přiznám se, že považuji oponu za nejužitečnějšího účastníka festivalu. Cudně halila, co měla, svou vlečku nesla s majestátní nonšalancí a byla vždycky všude včas. –jmb-

OPONA

Letošní nápad oddělit zadní část pódia v amfiteátru přenosným paravanem, za kterým se zvučí zpravidla těžkotonážní kapela, zatímco před ním hraje lidem rychle nazvučitelný písničkář či malá partička, jistě vejde do dějin Zahrady. Ušetřila se spousta času, odpadly prostoje, koncerty jednoznačně získaly. Jenom se bojím, aby opatření nevyhubilo ”středové” skupiny. Takový Franta Rákos - pokud by chtěl kalkulovat se snadnějším proniknutím na hlavní scénu Zahrady - by totiž mohl svou doprovodnou, akustickou, nicméně šestičlennou skupinu Rybník rozpočítat na sudé a liché a liché poslat domů... (Největším tělesem vystupujícím před paravanem byl Vojta Zícha a jeho dvojčlenná Druhá míza.) -toh-

KONCERT V PARKU

Nejen na oficiálních pódiích byly na Zahradě k vidění krásné koncerty. Pokud bych měl vybrat z celého festivalu jen jeden koncertní zážitek, byl by to společný koncert Mošen a Ivo Cicvárka s Okem. Odehrával se v pátek ráno za zámeckou branou a ač nebyl avizován v programu, diváků sedělo na trávníku překvapivě mnoho. Krásné prostředí, výborná divácká kulisa – prostě zážitek, jaký zůstane v paměti. –vm-

Sociální zařízení patří k mimohudebním trumfům festivalu. V kteroukoliv denní dobu jsem v buňce našel dostatek toaletního papíru a nikdy jsem nemusel příliš dlouho čekat. Mobilní pisoáry působily velmi odvážně, ale našlo se dostatek těch, kteří se neostýchali je použít, byť jim na záda koukaly holky. Jenom nezapomenout se zcela upravit předtím, než se z pisoáru vystoupí. Nestálo by za úvahu ještě přidat nějaký paraván? –hh-

VERNISÁŽ
Dostat v průběhu Zahrady pozvánku na vernisáž je mírně bizarní záležitost. Ještě bizarnější byly ovšem artefakty, které v prostoru za pódiem Jupp představoval. Vidět jste je vlastně mohli vy všichni, kteří jste navštívili sobotní večerní koncert, ale možná jste z větší dálky nemohli plně ocenit uměleckou progresi odpovídající přetření tanku č. 23 narůžovo. Já si je prohlížel zblízka: šest krtečků, každý jiný, zcela osobitě zpracovaný. Bez výjimky hráli všemi barvami, byli puntíkatí, kytičkatí, strakatí, většinou s tangy hluboce zařízlými... Povrchová úprava: Happy to meet; já ovšem viděl štětce pouze v rukou dámské části kapely, tj. Kamily Střeštíkové a Martiny Ženožičkové. Nyní očekávám, že: a) letošní vítězové si Krtečky pořádně prohlédnou, zjistí, že nejen, že se přiblble optimisticky tváří, ale ještě pozbyli důstojné keramické barvy a s výhrůžným průvodním dopisem je vrátí. b) všichni držitelé Krtečků 1994 - 2001 si prohlédnou své ceny, zjistí jak jsou trapně fádní a budou se dožadovat veselého omalování na náklady organizátorů Zahrady. Co je správně?? -toh-

VTÍPKY, OSLAVY, POCTY

Moderátoři s oblibou lákali publikum k provádění různých konin. Asi nejpovedenější byla připravena na Pavla Dobeše. Když začal hrát Jarmilu, diváci v amfiteátru disciplinovaně vstali a muži mající za sebou základní vojenskou službu dokonce salutovali. I z hlediště bylo evidentně vidět, že takto poctěný umělec musel vynaložit značné úsilí, aby se místo zpěvu nezačal hlasitě smát. Hezký zážitek připravilo publikum i oběma mužům, oslavujícím na Zahradě šedesátiny: Michalu Juppovi Konečnému a Miky Ryvolovi. (Na zapálené svíčky v hledišti symbolizující dort, musel být z pódia krásný pohled.) Diváci vzdali hold i dobrovolným pořadatelům, kteří chod této obrovské akce pomáhali organizovat. Ostatně, na Zahradě mě nejvíce fascinuje právě skutečnost, jak celý tento kolos dokonale funguje, což by bez nich určitě nešlo. –vm-

”Dojali jste mě,” řekl Miki Ryvola dojatým hlasem: rozhodně si nevymýšlel. Před ním totiž ležel ”dort”, který mu k jeho letošním šedesátinám ”upekli” diváci pod vedením Honzy Dobiáše: zhasnuté hlediště se stovkami rozsvícených svíček. Stalo se během skvělého koncertu Mikiho a Nezmarů a asi to byl pro letošek nejsilnější z těch momentů, které na Zahradě zažijeme jaksi nad výčet hudby dané jízdním řádem... -toh-

Hlavní scéna byla letos opravdu bohatá na fotografy. Mimo ostřílených profíků se však na pódiu pohybovali i tzv. takyfotografové, kteří zde svou přítomností udělali víc škody než užitku. Nejvíce se předvedli při vystoupení Pavla Dobeše s Tomášem Kotrbou. Dobeš byl nekompromisně obklíčen, z dvou metrů na něj mířily hlavně objektivů, jejichž majitelé okolo písničkáře kroužili jak supi. Že se dá scéna obejít zadem, to je při jejich namyšlenosti zřejmě vůbec nenapadlo, takže v pohodě korzovali mezi odposlechy a muzikanty, aby našli tu nejlepší pozici pro svou fotku... Že párkrát překáželi Kotrbovi před mikrofonem, to je taky nijak netrápilo, šak on jen tak přicmrndává... Že to celé ze vzdálenějších lavic vypadalo, jako když má Dobeš na pódiu pětičlennou kapelu, co má být... A tak volám: Haló, víte o tom, že hvězdou na scéně má být muzikant a nikoliv fotoreportér?

-daw-

KOSTEL A KAPLE

Letos nastal první vážný test zájmu o kostel. Počasí bylo tak akorát, ani déšť, ani vedro k padnutí – prostě žádný mimořádný důvod k boji o stín a střechu nad hlavou. Přesto bylo plno. A samozřejmě jako vždy diváci postupně odcházeli, takže po Evě Henychové, Slávku Klecandrovi, Petru Pololáníkovi a Genezi slyšelo závěrečný Otčenáš v podání Pětníku jen pár desítek vytrvalců. Naopak nově otevřená scéna uvnitř kapličky byla narvaná od začátku do konce. Vše se zvládlo bez aparatury a hlavně vokálně, došlo i na společný zpěv spirituálu operativně přejmenovaného na “Pět bab” (úhrn zpěvaček.Mošen a Pětníku). –hh-

odpověděl mi guru písničkářů, Jiří moravský Brabec, na otázku, kdo letos vyhraje písničkářského Krtečka. Tentokrát jsem byl jako tipující úspěšnější: vsadil jsem si na Jeronýma Lešnera a letos mu to vyšlo. Na jeho skvělé kytaře a kvalitních písničkách se snad všichni shodneme, zaslechl jsem ale důležité hlasy, které říkaly, že jim Jeroným připadá příliš vykalkulovaný. Mně to nepřijde: možná jsou jeho písničky o něco více racionální a méně emotivní, ale tvrdím, že právě jeho přemýšlivost a cílevědomost ho drží kus před pelotonem a dává mu dobré vyhlídky pro budoucno. Duo skončilo druhé a na Krtečka díky rozhodnutí štábu také dosáhlo. Ovšem spíše než o duo se jednalo o pa-duo: pořád nevím, jestli neměl Krtečka dostat buď sólový písničkář Jan Matěj Rak, nebo písničkářka Šárka Burešová hrající s kytarovým doprovodem Matěje Raka. Třetí skončil výborný šprýmař Jaroslav Urbánek, který své vystoupení v amfiteátru uvedl touto zajíkavou řečí: ”Chtěl jsem tu hlavně šířit lásku mezi písničkáři, ale zjistil jsem, že o to nestojí.” Kdo je nezasvěcený, musel mít pocit naprostého blábolu. Kdo zná Jardův způsob humoru a kousavý image jeho skupiny Lidumil (”spolek pro šíření lásky”), ten se od srdce zasmál. A kdo slyšel šuškandu o tom, jak ”kuřimská parta” písničkářů nikoho nepustí mezi sebe, možná mu úsměv zmrzl na rtech. -toh-

Zarážející je, že dva festivaly z jedné pořadatelské dílny mají u nejvyšších správců počasí tak odlišnou oblíbenost. Ano, řeč je o Slunovratu a Zahradě. Zatímco na prvně jmenované akci se celkem pravidelně střídá déšť s lijákem, Zahrada je na tom nesrovnatelně lépe. Loni nedorazila avizovaná ničivá bouře a letos (přes opětovné katastrofické předpovědi) spadly první kapky těsně po posledních tónech Nezmarů končících celý festival. Tato skutečnost by jistě stála za odborný rozbor. –vm-

KDO, KDY, KDE?

Program v Krtku byl sice přehledný, ale říkal málo o skutečném pořadí účinkujících. Jistě, kdo chtěl za každou cenu slyšet nějakou konkrétní kapelu, musel se pro jistotu dostavit na začátku pořadu a pěkně to vydržet – tím se návštěvnosti scén jistě prospělo. Stejně bych se ale přimlouval za to, aby se aspoň při startu příslušné scény zveřejnilo skutečné pořadí, případně se v něm odškrtávalo. Zejména tam, kde jede víc scén najednou. –hh-

zahájila pražská Bílá nemoc, možná ”nejtanečnější” ze všech kapel, co kdy na Zahradě hrály. Při své premiéře v Náměšti (nikoli na Zahradě) kupodivu diváky do ”tanečního příkopu” pod pódium nevylákala. Jako na slušné vesnické zábavce: zřejmě se nehodí tančit sotva začnou hrát - a už vůbec ne za světla... Dalšími kapelami úvodu večera byl mírně rekonstruovaný, znovuspuštěný a ze stále stejných hodnot vycházející Chesed a velmi pohodově hrající Ginevra, upozorňující na brzké vydání již druhého cédéčka. Jádrem třetího večerního koncertu bylo samozřejmě předávání Krtečků, přičemž Krteček písničkářský a Krteček redakční - do té doby neznámí - byli vyhlášeni. Všichni čerství držitelé neuvěřitelně pestrobarevných hmyzožravců samozřejmě také zahráli: jmenovitě a podle abecedy Acoustic Impact, Šárka Burešová a Matěj Rak, Exfanta, Jeroným Lešner a Tempo di vlak. Kromě toho se na předscéně odehrálo sympatické vystoupení Pepy Streichla a za výkony na písničkářské scéně byli povoláni i Jarda Urbánek a duo Disneyband. Bigbít “ze zadních pozic” spustila slovenská Jej družina a Jarret. Liberecká partička byla zřejmě namlsaná z pompézního provedení křtu čerstvého alba Unikat, takže sehrála ”velkošou” a její zhruba půlhodinka patřila k vrcholům večera. Šest let poté, co sami skromně přebírali Krtečka: milí mladí rozhněvaní folkaři, jde to opravdu zvolna, ale jde to! Pokračovalo předávání a vrcholy vystoupaly k nejvyšší kótě večera: Zuzana Navarová a KOA převzala dodatečně žánrového Anděla - cenu Akademie populární hudby za folk. (Předpokládám, že historka, proč se tak nestalo na jaře na slavnostním předávání cen v pražské Paegas aréně je už dostatečně provařená.) Kromě výtečně zahraných písní zejména z posledního alba Barvy všecky byla i skvělá překvápka. Píseň hlásající, že ”přijde Marie, ta co tady bydlí” jsem slyšel už v Třeboni, ale následující ”trampskou” (”sbalím si pingl, sedlo, pětistrunné banjo...”) si Zuzana připravila snad speciálně na Zahradu: byla skutečně lahůdková. Pečlivé promíchání tramp-westernových reálií s klasickým KOA soundem a vlídné podání zajistilo neutišitelné ovace. Další, již poslední přídavek pak ještě zřetelněji šokoval: pojednával o výletě a nacházela se v něm ”nasraná holčička, nasraný chlapeček, maminka i tatínek...” Potom Žalman (se Spolem) a Vláďa Mišík (s ETC) - dvě veleosobnosti, jejichž nadšené přijetí krásně charakterizovalo polohu dnešní Zahrady. U Mišíka jsem měl poprvé pocit, že není přijímán jako hvězda, která přijela zpestřit ”náš festival”, ale jako starý známý, se kterým se prostě počítá. Jestliže Zuzana Navarová za Anděla poděkovala, nicméně naznačovala určitou povznesenost nad soutěžení a metály, předposlední účinkující Cop se s cenou přijel do Náměště pochlubit, přestože ji převzal bezbolestně už v březnu. Naše nejlepší country kapela roku 2001 si postavila Anděla na kraj pódia a svůj set pojala bilančně, jak repertoárem, tak průvodním slovem Míši Leichta. Ukončit celý festival je velmi prestižní záležitost a letos jí byli pověřeni Nezmaři. Zažil jsem dvakrát po sobě závěr vygradovaný do žhava Vlastou Redlem a loni naopak meditativně poklidnou ”hudbu vyšších sfér” s Jurou Pavlicou a Hradišťanem. Nezmaři se asi celkem rozumně rozhodli, že nebudou s těmito pojetími soupeřit a nabídli amfiteátru, že ”si na závěr hlavně všichni zazpíváme”. Publikum bylo spokojené a myslím, že na ”nezmarský závěr” se bude také vzpomínat. Tak zas příští rok... -toh-

INDIES RECORDS

V pátek odpoledne se u radnice – stejně jako loni – konal koncert vydavatelství Indies Records. Jan Burian označil tuto “jakousi alternativní scénu” za to nejlepší ze Zahradě, prý hned po vlasech Petra Váši (který vystoupil se skupinou Ty Syčáci). Podle ankety, uspořádané mezi několika desítkami muzikantů, byla scéna Indies Records opravdu jedním z nejaktraktivnějších bodů letošního ročníku festivalu. Nejvíce zaujaly Tara Fuki, které si v Náměšti úspěšně odbyly svou premiéru, a také ostřílený Jarret. Ten letos přijel v mimořádné formě a s novým cédéčkem, které mu vydali právě Indies. Za zmínku stojí, že se letos Indies podařilo sestavit program z úplně jiných interpretů než loni. Vedle těch už zmíněných se v pátek odpoledne představila skupina Benedikta, Muziga (“Líbila se mi vstřícná atmosféra na scéně Indies a hlavně zvuk, který byl velmi slušný na jevišti a výborný v hledišti,” svěřil se po skončení festivalu kapelník Jiří Vedral) a Tomáš Kočko. –tes-

JERRY

V KAPLI

Je pro mě ctí, že mohu poreferovat o nové zahradní scéně, která měla letos premiéru, protože se mi tam moc líbilo. Mluvím o kapličce, ale pozor - ne o tradičním malém amfíku provozovaném mezi kapličkou a zříceninou náměšťského hradu, ale opravdu o kapličce samé, která se ve čtvrtek před jedenáctou dopolední poprvé v historii Zahrady v Náměšti otevřela a vpustila několik set příznivců zcela nebo převážně acapellového zpívání. Protože jsem tento koncert částečně zažil jaksi z pódia (samozřejmě, že v kapličce žádné pódium není), nebudu příliš popisovat jeho průběh. Řeknu pouze, že skupiny Pětník a Mošny zpívaly (v druhém případě i hrály) samozřejmě bez aparatury, v těsném kontaktu s publikem, zvlášť, a v závěru koncertu i dohromady (skladba Pět bab byla samozřejmě vypůjčená od klasiků, nicméně bystře reflektovala sumu zpěvaček v obou kapelách). Akustika byla skvělá, atomsféra úžasná. Kapličku lze využívat pouze tehdy, když se současně nehraje na výše zmiňované venkovní scéně Kaplička, což je právě jen první den dopoledne. ”Kaplička - interiér” tedy zůstane vzácným kořením Zahrady: nenechte si ji příště ujít. I když má i své mínusy: kyslík se z ní velmi rychle odstěhoval kamsi za kolegou hliníkem... -toh-

VÝROK ZAHRADY

DOJMY, TRENDY A ŠNECI

Z důvodu vlastního zahradního muzicírování jsem letos slyšel dost málo kapel na to, abych si udělal dostatečně plastický obrázek o tom, co rok dal. Bohužel. Nicméně několik nových dojmů samozřejmě mám: alternativně uhnutému Jurovi Kavanovi jsem doporučil mosteckou skupinu Zdarr - a úspěšně. Čtveřice hrající na dva akordeony, saxofony (zejména barytonsaxofon byl pochoutkový) a bicí či perkuse - to zní dost originálně, co říkáte? Zapamatoval jsem si i Parapet, nenásilně mísící bluegrass a tradiční jazz, již zmiňovanou vokální Exfantu nebo Domino jako následníky olomouckého Spiritu. A koho jsem neslyšel a mrzí mě to? Skupinu Šnek a spol. - ty určitě nejvíc. Jednak skončili na pěkném šestém místě v soutěži o Krtečky, jednak mi je moji terénní poradci pilně chválili. Tak pozor, Šneci, číhám na vás! -toh-

Již několikrát jsem odpovídal na otázku, co považuji za nejdůležitější odkaz letošní Zahrady. Tak tedy nejen nedůležitější, ale i nejlepší zpráva ze Zahrady zní: Festival skvěle funguje, chodí spoustu lidí a mladé a méně známé kapely mají možnost prezentovat se před početným publikem a  cíl, k němuž se dá sezóna směřovat, což je pro žánr naprosto klíčové. –vm-

Zahradu sledovali Jiří moravský Brabec, Tomáš Hrubý, Milan Tesař, Václav Műller, Lucie Jirků, David Jirků, Honza Hučín a Michal Jupp Konečný.