Zpět na stránku Zahrady

Co najdete na této stránce:

Výsledky soutěže o Krtečky Komentář Tomáše Hrubého Postřehy a střípky

Kdo získal KRTEČKY?

A přesná čísla?

Celkem hlasovalo 6026 diváků. * Skupiny Krajiček - Král a Cymbelín dostaly Krtečka od redakce časopisu FOLK & COUNTRY . * Skupina Ginevra dostala zvláštní cenu spojenou s darem AV Studia ve Vyšším Brodě: 10 natáčecích dnů ve studiu.

A jak to viděl Tomáš Hrubý, redaktor časopisu Folk & Country:

V rozhlasovém pořadu o Zahradě jsem dostal otázku, co mě na Zahradě nejvíc baví (nebo tak nějak). Odpověděl jsem, že Zahrada je pro mě především vrcholná přehlídka, kde mohu na jednom místě ve třech dnech zjistit, co kdo za ten rok v žánru udělal nového. Věřte mi, že to není vůbec marný pohled, protože mě nemůže rozhodit klasická stížnost, že “je to davovka”. Těžko je totiž možné si představit vrcholnou přehlídku žánru, kam přijede sto padesát diváků, kterým hrají tři kapely. Nepříjemná stránka tohoto pojetí je fakt, že by se měl člověk snažit k vlastnímu uspokojení zhltat co nejvíc hudebních chodů. Že to není v lidských silách, pochopíte z mého povzdechu, který najdete na některé sousední stránce. Co jsem si ale ujít nenechal, byla kompletní soutěž o Krtečky, která proběhla ve čtvrtek a v pátek odpoledne. Protože právě laureáti Krtečků by měli být (a jsou!) kapelami, které se buď zcela nově vynořily s něčím pozoruhodným, nebo udělaly od loňska nejvíc práce.

Váha soutěže o Krtečky vzrůstá, což není jen proto, že bychom si to my přáli. Ani jen proto, že - jak se zdá - je stále důležitější a nepominutelnější pro muzikanty. To by ještě pořád byl mejdan pro uzavřenou společnost. “Je vás tu letos nějak málo,” konstatovala smutně paní starostka Husičková při přípitku šampaňským, kterým byla zahájena první půle soutěže o Krtečky a tím i celá Zahrada. Jenže to znamená, že porovnávala s loňskými hlavními koncerty. “Panečku, vás letos přišlo hodně,” musela by totiž jinak zvolat. Druhý den, kdy neustále hrozil déšť, byla návštěva na Krtečkách o něco slabší, ale i tak lze říct, že soutěž zajímá stále více diváků. Počet odevzdaných hlasů: 6026 hovoří výmluvně. I letos samozřejmě hráli před více diváky kapely ze závěru než ty, které odpoledne začínaly, ale rozdíl už nebyl tak surový. (To, kdy kapela hraje, ovlivňuje získaný počet hlasů zásadně: z prvních čtyř kapel každého ze dvou odpolední se do první půlky žebříčku dostala pouze slovenská kapela Jasoň. Kdy bude kapela hrát, závisí na jejím výkonu v Konkursu Zahrady.) Řekl bych, že o něco víc se oproti loňsku rozmohl úkaz, který já osobně považuji za nešvar: vhazování hlasovacích lístků do beden se jménem kapely - tedy přidělení hlasu - ještě před skončením celého koncertu. Ovšem diváci mají na tento postup plné právo (někteří z nich evidentně hlasovali proto, že odcházeli na jinou scénu) a celkový počet odevzdaných hlasů naštěstí vylučuje možnost, že by výsledek soutěže o Krtečky mohl být ovlivněn přivezenou klakou. Koneckonců i poslední Ulice s 27 hlasy musela připadat nejlepší příslušnému počtu oslovených diváků: těžko si představit, jak kapela vypravuje z nekonečně vzdálené Rotavy autobus s fanynkami.

Pojďme se podívat, jak se jednotlivé kapely letos líbily. “Prostě nám nestačí v soutěži o Krtečky druhé místo, chceme být zlatí, takže nedáme pokoj a zase se hlásíme do Konkursu,” napsal nám letos v lednu Kvokál. Pominu-li fakt, že všichni údernicky vyhlížející Krtečci jsou ve skutečnosti červenohnědí - tedy i ten, kterého má Kvokál na polici od loňska, kdy skončil druhý za Mošnami - nezbývá mi než uznale pokývat hlavou: jak řekli, tak udělali. Jejich mocný mnohohlas se prohnal amfiteátrem a přinesl jim 617 hlasů. O pouhých šest hlasů méně získala kapela, která o sobě dala taky vědět už loni (5. místo): Benedikta z Karviné. “Pěkná divočina,” napsal jsem si o nich do poznámek a je to tak. Jejich adaptace lidovek jsou jak divoké, tak velice pěkné. Zpěvačka Petra Váňová je osobnost a Kuba Kubčík výtečný bubeník. Svítání z Brna jsem živě slyšel poprvé letos na Slunovratu a do té doby jsem si myslel, že to bude nějaký poněkud unylý sbor. Kdepak! Jsou velmi živí, šlapající a do značné míry i osobití, a sbor taky nejsou. Největší důraz sice leží na vícehlasém vokálu, ale s řadou nástrojů se kamarádí velmi důvěrně, jak dosvědčili třeba v instrumentálním provedení Tureckého pochodu. Zasloužený třetí Krteček. V dlouhé řadě skupin, které jsem letos slyšel poprvé, jsem největší “minelu” zaznamenal v odhadu schopností příbramské skupiny Ginevra. Na podbrdském předkole Trampské Porty, kde jsme se poprvé potkali, jsem je ve svém soukromém žebříčku umístil kamsi na 11. místo - daleko za kapely, jejichž jména mi dnes už příliš neříkají (a nechme stranou, jestli jsem tehdy neměl víc den já, nebo kapela). Jméno historicko-keltské Ginevry už po jejím zahradním vystoupení “něco říká” leckomu - určitě 376 divákům, kteří jí dali svůj hlas. To je umístění pouhých 8 hlasů za třetím Krtečkem! Ovšem “cena útěchy” pro těsně čtvrtou Ginevru je, myslím, velmi bohatýrská: 10 dní v nahrávacím studiu AV Vyšší Brod, dar šéfa studia Honzy Friedla. O našlapané soutěži vypovídá i fakt, že další místa v první desítce obsadili většinou Krtečci z minulých let: sedmý Telegraf piluje svůj “ďábelský folk” a od loňska se ještě o kus cesty zlepšil. Pokud vás zajímá muzikantské hledačství v divokém a strhujícím podání, nenechte si jejich nekonečné opusy ujít. Polehoučku, ale nezadržitelně se zlepšuje i desátý Načas, kterému se soutěžní vystoupení povedlo.  5 oříšků pro Popelku (9. místo) mě potěšili jednotlivostmi: třeba výběrem (některých) skladeb nebo “šalebným” zpěvem Nicol Kunzové. Dohromady jako by jim k výkonu, který bezvýhradně zasáhne, cosi chybělo. Téměř k držitelům Krtečků můžeme přiřadit i Jitrocel - loni těsně čtvrtí, letos rovněž na dohled od ocenění (6. místo). Přes tuto důstojnou pozici, opřenou zejména o nádherně souznějící čtyřhlas, se mi zdá, že se nechávají soutěžní atmosférou znervóznět a chybují. Zahradní nováčci pronikli mezi tuto společnost dva. Páté místo Netřesku Jablonec n.N. je živoucím důkazem, že neplatí úplně stoprocentně teze o diváckém upřednostňování “tišších, vokálnějších” kapel. Bigbítový posaz kombinovaný s maximálním uvolněním a radostí z muziky, což reprezentovala zejména neobyčejná zpěvačka Šárka Hulíková, si své příznivce našel. (Kupodivu se ale na Netřesk - přes výše uvedené i přes četné výzvy z pódia - netančilo.) “Tišší, vokálnější” směr reprezentovali převážně spirituáloví Bezefšeho (8. místo). Podle mého názoru nejlepší sborové zpívání v soutěži. Ještě holt musí některé své kolegy dohonit v pódiové suverenitě. Ve druhé desítce podle diváků se umístily dvě kapely, kterým jsme udělili Krtečky za redakci F&C - a dohodli jsme se na nich velmi rychle. Skupina Cymbelín (11. místo) mě potěšila svou loni vyšlou eponymní deskou, ale obával jsem se, že je to trošku “vyhnané práškama” a naživo to taková síla nebude. Kdepak, naživo jsou ještě lepší! Profesionální, sdělní, vtipní - skvělí. Ještě méně jsme váhali nad Krtečkem pro Krajíček - Král Band, kde kromě ústřední dvojice (mandolína - klavír) hráli ještě kontrabasista Jaroslav Panuš, bubeník Petr Hladík a houslista Stano Palúch. Velmi nápadité novoakustické instrumentálky podané s enormním švihem se líbily i řadě posluchačů (14. místo) přesto, že - připouštím - v Malostranské besedě se podobná hudba poslouchá lépe než v amfíku. Ale jestli někdo z předvádějících se sestav vyčnívá z řady, je to právě K+K Band. Jasoň ze slovenských Sklených Teplic (12. místo) hrál klasický, nejklasičtější folk, jaký se od českých a moravských kapel už téměř neslyší. I když - abych nelhal - trochu se jim svým pojetím blížila sestava Qjeten (22. místo). Ta možná doplatila na to, že - ač plná zkušených hráčů - se trochu nesměle rozehrávala, teprve čtvrtá, tj. poslední písnička jakoby zněla naplno. Výčet vokálních formací v soutěži završuje brněnský velesbor Black Uganda Choir (13. místo), který se ze svého bezbřehého repertoáru rozhodl zahrát čtyři kousky ve stylu “swing 30. let” a který se zdál být trošičku leklý. Z bluegrassových kapel se divákům nejvíce líbil v podstatě tradiční BG Styl (15. místo), zatímco mě víc potěšily formace Modrá kref (18. místo) a Astro Song Orchestra (23. místo), které potvrzují, že móda putuje v kruhu a že by se mohl na česká pódia vrátit newgrass. Posledně jmenovaní (druhá slovenská kapela v soutěži) se mi líbili snad ještě víc, mimo jiné i proto, že na rozdíl od Modré krfe (to je slovo, co?) hrající skladby z repertoáru New Grass Revivalu předvedli vlastní věci - složené v duchu NGR. Doufám, že je brzy někde uslyším. 154 hlasů a 16. místo v soutěži o Krtečka (tedy de facto mezi stovkami přihlášených) - to vůbec nezní špatně. Nevím ale, jestli to Magison, zvyklý vyhrávat všude, kde se objeví, nebere jako těžkou prohru. Spíš než jako odmítnutí Magisonu - až na trošku rozpačitý nástup dobře hrajícího - je to asi možné interpretovat tak, že na Zahradu příliš nejezdí trampové. (Čímž myslím posluchače oddané trampské písni, nikoli trampující jedince.) Druhá trampská skupina - trio Templáři, sice slyšitelně horší, ale přesto hrající tak, že by byla ozdobou leckterého festivalu, skončila až osmadvacátá. Skupina Chesed (17. místo) bývá občas odzívnuta jako příliš akademická. Možná u vědomí toho zařadila dva klezmersky rozjuchané kousky - bohužel, téměř totožné. Mnohem silnější byla předlouhá píseň v jiddiš (před hraním převyprávěná) o sestře, která zahynula v Treblince. Bylo znát, že kapele hodně záleží na tom, aby byli “jiní a sví”, včetně takových tahů, že se jako jediní jmenovitě nepředstavili. Nu což - jiní a sví byli. Folkrocková Messalina (19. místo) zpěvačky Pavly Paškové dopadla lépe než všežraví Akorát (27. místo), které vede její kolega z Folkšoku Honza Franc. Přesto by mě zajímalo, jestli si oba vůdcové uvědomují, že všechno, na co sáhnou, nemusí být tak úspěšné a vydařené jako Folkšok. Zajímavý folk až folkrock (akustický, ale dost nabroušený) předvedla skupina Na pár chvil (20. místo): troufnu si tipovat, že o ní ještě uslyšíme. I do humorna laděný Lidumil (21. místo) roste a vylepšuje se, přestože je věkem kapely i jejich členů o něco starší. V soutěži o Krtečky je možná trochu “zazdil” zvuk. Za najazzlé skupiny lze označit jak Kochtaband (24. místo), tak Mour (26. místo). Řadou dalších vlastností se liší: o dechy opřený Kochtaband je skvělý obrovským odpichem, tím, jak “hrne”. Mour je subtilnější a bezbřeze všežravý. Kochtaband byl na zahradě poprvé, Mour už patří k inventáři soutěže o Krtečky. Spojuje je to, že si s nimi zřejmě řada diváků neví rady. Netvrdím, že mám dokonalý přehled o soudobě countryových kapelách, protože tyto jsou dost poschovávané a žijí si vlastním životem. Přesto tvrdím, že lepších než byl letos brněnský Classic Bourbon Sextet (25. místo) jich mnoho nebude. Zážitek - a oproti loňsku zlepšení. O folkrockové skupině Ulice (29. místo) už jsem se zmiňoval. Vůbec není špatná, i když víc než samotné písničky jsem si zapamatoval jejich ofenzivní způsob uvádění.

Tomáš Hrubý

Postřehy a střípky ze zápisníku Jiřího moravského Brabce:

„Kosíř to zvedne a Morava přitáhne,“ bylo zaříkávadlo domorodců, když přišla řeč na poněkud vlhký průběh počátku července ve střední Evropě. Myšlenka rozvedena do košatějšího hydrometeorologického pojednání pak znamená asi to, že když se blíží deštivo od vrchu Kosíř, vyzvedne se takový mrak díky turbulencím nad ním do vyšší výšky, udělá jakousi žabku nad obcí a spadne do vody až za ní. když pak naopak s vodou jedou nebeští jezdci od Moravy, ta si je přitáhne k sobě už před obcí a vyždímá je dočista do čista. Ať tak či onak, na Náměšť na Hané padá dle domorodců déšť méně než na jiné obce, za což jsme tu byli všichni vděčni. 

Jednou z nejpůvabnějších figurek v Náměšti je otec Kroupa z místního kostela sv. Kunhuty. Letošní Zahrada byla poslední, která jej zastihla ve farářském úřadu, ostatně důchodového věku dosáhl už dávno. Přesto projevoval jako vždy zájem o festivalové dění a s kostelním koncertem byl velmi spokojen. Nebyl ovšem jediným farářem, který na něm byl přítomen. Kromě něj zde byl i otec Holík z Brna (ředitel radia Proglas) a otec Berka ze sv. Kopečka u Olomouce. Spokojenost projevili všichni, zvlášť závěrečný sbor, kdy se ke kapelám v presbyteriu (Svítání, Bezefšeho, Pololáník a Henychová) připojily z kúru Mošny a oblouk tohoto akustického mostu vyplnily postupně i hlasy posluchačů, byl opravdu silným zážitkem.

Sbírejte víčka od PET lahví. S tím za námi na pódium přišly dvě dívenky, že prý mají kamaráda na vozíku, a ten, když jich nasbírá milion, dostane vozík elektrický. A že to není žádný podraz. Moc jsem tomu nevěřil, ale neprotestoval jsem, a tak to Honza Dobiáš vyhlásil a začalo se sbírat. Spočítal jsem si, že sice na hmotnost to není až taková hrůza, něco mezi dvěma a třemi tunami, ale při neskladnosti víček by to byl pěkně plný vagón. Při osmihodinové pracovní době by je zaměstnanec firmy, která by za ně chtěla vyplatit vozík, přepočítával měsíc a půl pracovního procesu. Prostě – nevěřím tomu. Za to, že jsem to neřekl nahlas jsem byl odměněn tím, že mi několik lidí volalo domů, kam mají ta víčka posílat. A teď se děsím, kdy dostanu první zásilku tohoto zboží domů a postupně mne vytlačí z bytu.

Stále víc a víc se mi líbí nápad, aby na vstupence bylo místo k vypsání jména nebo přezdívky majitele – to se hodí nejen v případě ztráty a nálezu vstupenky, ale i jako pomůcka při seznamování. U vchodu by pak mohly být k dispozici nesmytelné fixky pro podepsání vstupenky. No, uvidíme, snad za rok…

Několik diskusních útržků jsem zaslechl na téma sponzoři – že není důvodů je chválit a mluvit o nich ze scény, protože to stejně dělají ze zištných důvodů. Inu dělají, to je rozdíl mezi sponzorem a mecenášem, pro kterého je dostatečným důvodem samo umění. Jenže si myslím, že chválit je třeba i tak, protože takový sponzor se může zviditelňovat i jinde. Stejně tak jako slušný výrobce napíše v návodu ke svému výrobku „Blahopřejeme a děkujeme Vám, že jste si vybrali náš produkt.“

Přímo na Zahradě oslavil své třiadvacáté narozeniny houslista Stano Palúch a k nim si vysloužil jako dárek tričko od spoluhráčů z K+K Bandu. Tričko obsahovalo sdělení, že Stano je ostuda rodiny. Není to ovšem pravdou, protože Stano naopak svým excelentním výkonem přispěl kapele ke zisku Krtečka.

Na malé podium na Radnici se vměstnal celý Kochtaband, v což jsem ani nevěřil, a zahrál tam excelentně. Soutěž o Krtečky druhý den otvíral, a i když prý nezahrál špatně (nebyl jsem, nevím) moc hlasů nepobral. Vím ovšem, že některé dostal od členů libereckého Jarretu, kteří jej slyšeli poprvé, a moc se jim líbil.

Jakub Kuba Kupčík z Benedikty měl letos Zahradu velmi útržkovitou. Kromě účinkování za bicími v karvinské mladé kapele totiž hraje na perkuse v doprovodné kapele slovenské zlaté slavice Jany Kirschner. A právě porucha auta v poslední den Zahrady způsobila, že uvízl na silnici a Benedikta si nemohla při předávání krtečků ani vrznout. Kapelnice ale prozradila, že začínají zkoušet s alternativním bubeníkem pro podobné případy Kubových termínových kolizí.

Mezi diváky na koncertu písničkářů na radnici byl i Jiří Černý, který pak příští den referoval v televizi o tom, že Sestry Steinovy jsou pro něj významným objevem, jakých za posledních několik sezón mnoho nebylo. Podobně je, ale i některé další písničkáře ocenili i další publicisté. A já zaslechl dokonce i názor, jestli by v onen poslední den nemohla být pro písničkáře nějaká podobná diváky hlasovaná soutěž jako dva předchozí dny pro kapely.

Nejvíc se ovšem pobavil Jupp nad příjezdem Žofie Kabelkové z Porty na Zahradu. Žofie, čerstvě ověnčená Portou v kategorii jednotlivců, rozplakala se nefalšovaně a začala se kolegům muzikantům omlouvat, že tu Portu vyhrála, ale že vlastně ani nechtěla. Všichni přítomní kolegové ji uklidňovali, že to nevadí, ať si z toho nic nedělá, a Jupp se smál a smál.

Postřehy a střípky ze zápisníku Tomáše Hrubého: 

“Zahradní párty, páni hrají karty/dámy hrají dámu, děti kouří slámu,” zpívával před lety první držitel Krtečka, Ponožky Framáše Sužíka. Ve středu večer se odehrávající Zahradní párty - jakási chytrá horákyně mezi zahradními pořady (současně Zahradu zahajuje a současně do ní nepatří) - byla sice bez pánů s kartami a dam s dámou, zato s bohatou návštěvou. Zatímco loni tento pořad působil spíš jako mejdan pro pořadatele, letos už si ho diváci našli ve velkém. Pravda - loni jsem mohl sledovat pozoruhodné kreace některých tanečnic, zatímco letos byl parket zaplněn tak, že spíš než o tanec šlo jen o podupávání, ale to bylo bohatě vynahrazeno skvělou atmosférou, která poháněla všechny účinkující - po řadě Nadoraz, Bluesberry, Semtex a Eoghan O’Reilly & Happy To Meet - k skvěle gradujícím výkonům.

Sessionů po festivalech v posledních letech povážlivě ubylo a Zahrada v Náměšti se taktéž nemůže chlubit tím, že by si tu hvězdy nenuceně pozpěvovaly do bílého rána. Může za to hlavně délka koncertů, které někdy málem za bílého rána končí. O to větší uznání patří skupině Folklok, která dvě noci ze tří táhla (za pomoci členů některých dalších, většinou pražských folkových kapel středního doletu) pěkný jam-session v občerstvovacím stanu u Sladovny. Dík!

“Musíme urychleně končit. Na nebi se ukazují divná znamení, která nám patrně říkají, že máme jít na pivo.” (Řeč Michala Němce, kterou ukončil koncert Jablkoně na scéně Radnice poté, co spatřil nad Náměští letící reklamní balón sponzorujícího Budvaru ve tvaru obřího půllitru.)

Kromě velmi potěšitelného a v celkovém festivalovém kontextu skoro neuvěřitelného nárůstu počtu veškerých diváků na Zahradě si troufám odhadnout, že se zvýšil i počet návštěvníků obou “malých” scén. Ty se navíc vyprofilovávají k vlastní nezaměnitelné vůni a atmosféře. Zejména nejmenší scéna Radnice, umístěná daleko od ruchu tábořiště a hlavní “stánkové uličky” nad amfiteátrem, se paradoxně občas jevila jako “prestižní”. Publicisté Jiří Černý a Ivan Hartman byli k vidění nejvíc právě zde. Obvyklými “atrakcemi” byli zejména písničkáři, velmi mladé kapely, tišší přemýšlivější záležitosti, vokální party a záležitosti mimo folkový mainstream.

Moderátor televizních Folkových setkání (jejichž jeden díl se na Zahradě natáčel) Jura Kavan mi radil, abych zhodnotil způsob uvádění a kvalitu jednotlivých zahradních konferenciérů. To je sice zajímavý námět nejméně na esej, ale po čase jsem zjistil, že s tak velkou řadou koncertů, které člověk nestihne, nelze k této práci odpovědně přistoupit. Takže jen “jednohubky” na dané téma: velice se mi líbil zahradní nováček Radek Havel, zejména když uváděl Koncert pro Krtečky I. Nápaditě, zasvěceně (aniž četl profilky kapel z Krtečka) a vtipně. (“Jsem patolog. Když budete živí, doktor je za pódiem. Když budete mrtví, přijďte za mnou.”) Jenom nevím, co říkaly ctěné divačky na to, když nám Radek během vystoupení Mošen několikrát sdělil, že je dívčí část kapely krásná, zatímco chlapci ne. Konec konců, mohou reagovat vznikem feministického moderátorského hnutí a vyprodukovat konečně nějakou konferenciérku. Pepa Štross, který mě loni nadchl, už pro letošek ztratil pel neokoukanosti a stalo se mu například i to, že se zapletl do svých slovních girland tak, že na něj museli diváci volat, že už je kapela připravená. Ale to samozřejmě neznamená, že nebyl dobrý. Velmi kvalitní se mi zdál i kolega Jiří moravský Brabec, ale o tom se asi nesluší psát do F&C.

Každý rok mám o něco silnější stressující pocit, že mi uniká na Zahradě spousta muziky. Buď je čím dál více koncertů, nebo jsou scény každý rok dál od sebe. Zejména druhá možnost je patrně blbost. Možná, že se tedy s přibývajícími roky stále pomaleji pohybuji. Brr. O něco příjemnější možnost je, že každým rokem potkávám v meziprostoru více známých, kamarádů, krasavic a muzikantů, s kterými trávím čas v zásadních rozhovorech či nehlubokém plkání, což obojí zpomaluje můj úprk ze scény na scénu. Navrhuji půjčovnu bicyklů nebo zavedení městské hromadné dopravy po dobu Zahrady. Jak to řešíte vy?

Takové v podstatě normální folk-countryové kapely, ale těšil jsem se na ně jako na událost. Viktorín - Táborská - Markytán poprvé na Zahradě. Robert Křesťan a Druhá tráva po dvouleté “americké” pauze zase na Zahradě. Spirituál kvintet po mnohaleté pauze zase na Zahradě. Jablkoň čerstvě vybaven silnou deskou Bláznivá. Českomoravská v kombinaci s krojovanou taneční skupinou Břeclavan. Pod heslem “překvapení” ukrytá původní sestava Žalman a spol., s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem. Mňam!

Kdo zakončí festival aneb poslední hudební chod - to je na Zahradě velmi zásadní otázka, která vyvolává četné diskuse. Loni a předloni to byl dvakrát za sebou Vlasta Redl & Každý den jinak a po obadvakrát to byl velkolepý závěr, loni úplně neskutečně krásný. Ale přátelé: střídat se musí, jinak bychom za pár let nevěděli, co se stalo loni a co před pěti lety. Letos tedy VR&KDJ vystoupili “jen tak normálně” uprostřed druhého večera - a už jsem slyšel řadu ohlasů, jak že to letos odflákli. Řekl bych, že sleduji poměrně přísně, jestli Vlasta některý koncert odflákl nebo ne (protože komu bylo hodně dáno, od toho je hodně očekáváno), a proto si mohu dovolit tvrdit, že letos na Zahradě nic neodflákl. Jeho výkon, ke kterému nastoupil s horečkou a bolavým zubem, naopak zaslouží hluboké uznání. A že to nebyla taková extáze jako loni - no co bysme si asi tak počali s vrcholnou extází uprostřed druhého večera, že. Letos byly dramaturgem vyslyšeny hlasy říkající, že není dobré končit Zahradu takovým “tlakem”, že by si na konec rádi pozpívali, rozloučili se klidným folkem atp. Znáte pro tento druh hraní vhodnější kapelu než je Žalman a spol.? Velmi dobře se zhostili své role a my jsme  si na závěr zazpívali Nezacházej slunce, Na rozloučenou a Kdyby tady byla. Skončilo se sice - asi díky drobnému, leč protivnému dešti - už ve čtvrt na tři, ale rozcházeli jsme se zvlhlí, ale spokojení.

Zpět na stránku Zahrady

Podrobnosti: FOLK & COUNTRY, Husinecká 21, 130 00 Praha 3, Tel.: 02/6284808, Fax.:6284806, E-mail: redakce@folkcountry.cz