|
Zahradní mozaika
Je to za námi. Patnáctý jubilejní nebyl ničím
až tak výjimečný. Už bylo mnohokrát napsáno, že kulaté ročníky nijak
nenapucováváme, protože šestnáctý nejubilejní by měl být lepší než předchozí
jubilejní.
Na Zahradě se žije a o Zahradě se debatuje a přemýšlí
jako o žádném jiném festivalu. Pro její organizátory je to potěšitelné:
jednak to, o čem se mluví, žije, jednak z vašich názorů můžeme skládat
střípky novinek a změn k lepšímu. Jak viděli letošní Zahradu publicisté, se
dočtete tady. Čím zaujala, potěšila nebo naštvala Zahrada vás, můžete napsat
třeba na info@folkcountry.cz. Těšíme se na ně. Najdete je v dalších číslech
FOLK & COUNTRY a také na webovém deníku www.folkcountry.cz.
**
Čechomor
Při vší úctě k předzahradním koncertům, ostrým startem
festivalu bylo páteční vystoupení Čechomoru (a samozřejmě jemu
předskakujících Happy To Meet) v amfiteátru. Světelná show na pódiu, divoký
kotel nadšených “tanečníků” pod ním, na pět tisíc lidí v hledišti, Lenka
Dusilová jako host kapely, prověřené a stále působivé hity, ale i nové
nevydané písně, které mě zatím příliš
nezaujaly, a hlavně nasazení na scéně a radost v hledišti spojená
s natěšeným očekáváním několika volných letních dnů plných hudby. Tak mám ve
vzpomínkách uložený páteční večer. Čechomor otevřel Zahradu jak se patří a
ve velkém stylu. Bylo to příjemné.
Václav Müller
O Krtečky
Druhý den muselo z dramaturgických důvodů vlastní soutěži
o hmyzožravce předcházet vystoupení Tomáše Linky. Velice bych se přimlouval,
aby podobná nouze byla pro příště pravidlem. Kapela zvučného jména a
masivního zvuku znamenala, že už na první soutěžní kapelu bylo v publiku
celkem dost lidí na rozdíl od chudáků křehkých Na chvíli motýlů, kteří první
den začínali téměř do prázdna. * Na rozdíl od loňského roku letos kapely moc
nebloudily, většinou přijely včas a v
kompletní sestavě. Líto mi bylo, že Czaldy waldy kvartet přijel bez Miny
Podjavorinské. To bylo, jako kdyby KOA vystupovala bez Navarové. Škoda. *
Konferenciér uvádějící soutěž se musí snažit nastavit všem rovné podmínky.
Bůh ví, jak se má chovat, je-li jedna z
kapel Bůhví, ve které hraje Ondra Brzobohatý, v současnosti bezkonkurenčně
nejslavnější moderátor hudebního pořadu (je-li Česko hledá SuperStar hudební
pořad a ne reality show). Nakonec jsem se rozhodl o tom prostě mlčet,
protože to stejně všichni vědí. A dlužno
dodat, že ani kapela to nijak publiku neprezentovala. Mělo-li to vliv na
její vítězství první den, Bůh ví. * Přiznám se, že jsem letos byl delší dobu
na rozpacích z úrovně soutěžních kapel. Solidní, ale nic výjimečného, říkal
jsem si druhý den, dokud nezačali hrát
Pupkáči. Od nich počínaje už to bylo najednou nabité a co kapela, to
zážitek. Pupkáči, Taliesyn, Hrdza, Šantré, Lístek, Celtic Cross. Tři z nich
ulovili Krtečka. Dal bych ho všem. * Soutěž o Krtečky začíná být i soutěží
fan klubů. Prostě takový fanoušek
odchytí diváky, kteří se placatí jinde, vyškemrá od nich hlasovací lístky a
hlasuje jménem kolektivu. Spokojeni jsou všichni – kapela, že dostane víc
hlasů, fanoušek, že je užitečný, dárce lístků, že udělal někomu radost.
Kapely, které nemají agilní fan klub
ovšem spokojeny nejsou. Jedno křehké děvče z jedné kapely mi vyprávělo hezký
příběh. Nějací dobří lidé jí přinesli asi třicet lístků, že to pro ně
vybrali, ať si to tam hodí. Děvčeti to přišlo trapné a nefér, a lístky si
nechala na památku. Stálo je to pár míst
v pořadí. Jiří moravský Brabec
Budou maxikrtci?
Zatímco v minulých ročnících Zahrady chodily po
náměšťském areálu ryšavé antropomorfní lišky velikosti dospělého člověka,
letos je vystřídala dvojice sympatických kozlů (“něco mezi kozlem a gorilou”
– zaznělo několikrát z pódia). Čeho se dočkáme příště? Navrhoval bych
obrovské černé krtky – opět v lidské velikosti a samozřejmě s modrými
laclovými kalhotkami. Milan Tesař
O čem se píše
Recenzi desky (nebo akce, to je jedno) píše
jen ten nejrychlejší, ostatní píší ohlasy na dílo toho prvního, řekl kdosi
moudrý. Od Zahrady uplynulo tolik času, že všichni deníkáři, internetoví
publicisté a další nejen, že si řekli, co chtěli, ještě se o své zjevené
pravdy stihli pohádat. Asi nejzásadnější
internetové debaty na téma Zahrada 2004 jsem se zúčastnil a rád bych ji teď
přiblížil i vám, kteří na síť nechodíte. Zahrada není, co bývala, mínila
většina účastníků diskuse. Těch našich folk-country-trampských kapel tak
nějak ubývá a jejich místa obsazuje
kdekdo; jestli to půjde takhle dál, tak sem přestaneme jezdit. Jasně: za
našich mladých let rostly jahody velké jak rajčata a rajčata velká jak
melouny, zatímco teď mládež nezdraví a svět se řítí do záhuby. Já teorii o
prudkých změnách v žánrovém vybarvení
Zahrady odmítám. Například trampské kapely byly před nějakými sedmi lety
téměř vyhynulým druhem, dnes mají na Zahradě vlastní pořad. Mnohem více
prostoru je věnováno písničkářům, což v naprosté většině taky nejsou
folkrockeři, kelti nebo protagonisti
world music. Takže spíš jde asi o to, že míra tolerance publika se může
pohybovat ve vlnách nahoru a dolů. Zatím mi na zahradních scénách připadala
dost vysoká; uvidíme, co přinesou další roky. Tomáš Hrubý
Chvála Toi Toi
Nehudební, ale přesto nepostradatelné téma: záchody.
Každoročně chválím a chválit chci i tentokrát pravidelné doplňování
toaletního papíru, čištění a umývání. Byl jsem zvědavý, zda po loňském
experimentu s pisoáry budou i letos. Byly. Kdosi zřejmě vyhodnotil poptávku
a uživatelský komfort, takže místo
šedých čtyřmístných byly zelené trojmístné. Více místa, fronty se netvořily.
Proč nemůže víc věcí v této zemi fungovat tak spolehlivě jako Toi Toi? Honza
Hučín
Zahrada v obrazech
První den Zahrady jsem dostal nový foťák. Taky digitál,
ale proti tomu předchozímu dělo. Když pominulo první opojení a posměch
kamarádů, které jsem snímal s krytkou na objektivu, začal jsem fotit
Zahradní dění. Čím víc člověk mačká spoušť, tím víc si váží profiků, kteří
dokáží ze své mašinky vyloudit tu nejúža snější
kompozici a zároveň nepřekážejí svými zády a pobíháním po jevišti těm, pro
které se tu hraje především. A zároveň si blahopřeje, že jsme vůči
polofotoamatérům dokázali být už v dávné minulosti přísní. * A ještě jedna
zajímavost digitální fotoéry: v minulosti
jsme z festivalu shromáždili od svých spolupracovníků několik desítek
snímků. Letos jich bylo několik tisíc. Michal Jupp Konečný
Krteček? Bůhví...
Pražská
kapela Bůhví dostala Krtečka, a jednomu se chce se radostně zvolat –
konečně!!! Jenže pak se začnou z různých stran ozývat hlasy, jak hodně Bůhví
k diváckým hlasům pomohla náhlá popularita Ondry Brzobohatého. Ale i kdyby
tomu tak částečně bylo, není u Bůhví Krteček ve správných rukou? Kapela
letos vystřihla zatím svoje nejlepší konkursní vysto upení,
a to i přesto, že během jejich bloku se přihnal silný vítr, zima a déšť,
který vyhnal z amfiteátru nemalou část publika. Kapelu to však nevyvedlo z
míry – byla úžasně sladěna nejen vizuálně (barevné košile), ale hlavně
zvukově a mezi ostatními soutěžícími kapelami dost vyčnívala jak kvalitou
textů, tak zajímavými rytmy a interpretací. Co však Bůhví nejvíc odlišovalo
od většiny kapel v Konkursu, byla pohoda, v jaké hráli, neztrémovaní,
jakoby jim o nic nešlo. Nevidím zkrátka důvod, proč by kapela, která
na sobě znatelně pracuje (v roce 2001 se umístila na 24. místě a loni na
třináctém) a vydala letos skvělou desku, nemohla dostat Krtečka zaslouženě,
i když je jejím členem celebrita. Lucka Jirků
Výprodej lebek
Každý rok se s velkým potěšením procházím mezi prodejními
stánky. Sice nic nekoupím, ale o to lépe se pobavím. Přestože letos
v nabídce chyběla dámská tanga s maskáčovým vzorem (vhodné zejména na
osadu), zaujala mě spousta jiných věcí. Široká nabídka gumových hadů, co
vypadají jako živí, prod ejce nahoře
v amfiteátru nabízející “Mystic – nápoj lásky, zaručené afrodiziakum” a
půvabný byl třeba i miniaturní stoleček s několika cédéčky, u něhož byl
nápis: "Velká akce! Velký výprodej skladu!" Jednalo se zřejmě o výprodej
takzvaného příručního skladu, jinak si
to vysvětlit neumím. Rovněž by mě zajímalo, na jakou cílovou skupinu měli na
Zahradě políčeno prodejci (zřejmě sádrových) lebek. Nebo že by to byl taky
nějaký výprodej? Ale čeho? Václav Müller
Žalman, Knébl...
O tom, že roste další generace nejen hudebních
kouzelníků, podal přesvědčivý důkaz Michal Knébl. Během své produkce
v soutěžním písničkářském odpoledni na scéně Radnice se otevřela nebesa,
vichr hravě odfoukl vše, co stálo v cestě, a proudy vody padaly všemi směry.
Diváctvo reagovalo těmi to způsoby: a)
“zaječím urychleným” – úprkem se přesunout do průjezdu radnice a
v relativním suchu očekávat příští. Relativní sucho bylo jen do chvíle než
se průjezdem začal valit potok. b) “záchranářským” – zvukaři Pájovi
Jindrákovi se marně snažit zachránit, co se dá.
c) “tvrdošíjně diváckým” – v pláštěnkách
vydržet v hledišti a snažit se běsnící živly přehlušovat skandováním “Knébl,
Knébl”. d) “zaječím chlácholivým” – při proběhnutí kolem scény s komentářem
směrem k umělci “ale tak špatný to zase nebylo.” e) “brabcovským” – patron a
průvodce písničkářského klání Jirka moravský Brabec byl po přehnání se celé
pohromy nalezen sedící stále na své židli se stejným úsměvem a větou
“zachránil jsem suchou židli”, aby poté čvachtavým krokem odkráčel…
Skutečnou příčinou této pohromy tedy byl
(můžete si sami vybrat z následující nabídky): a) hudební projev Michala
Knébla, b) šamanské čarování dua Žamboši, kteří si tak chtěli udržet
vítěznou pozici další rok, c) vroucné přání Páji Jindráka zjistit, co vše
vydrží jeho nová zvuková aparatura. Milan Belmondo Plch
Ticho léčí
Člověk jede samozřejmě na Zahradu poslouchat, případně
hrát a zpívat. K festivalu sejšnování do svítání prostě patří. Ale přesto si
myslím, že by se v Náměšti hodil i nějaký oddělený prostor ticha, kde člověk
v klidu vstřebá právě prožité a naposlouchané. Je pravda, že hlukový přetlak
lze vyřešit pobytem v zámecké zahradě, případně po uzavření zámku v okolních
lesích či dole ve vesnici, přesto by se nějaká oáza hodila. Proč jsem ani
letos nepotkal poř ádnou čajovnu, zato
stánků s oděvy, klobásami a pivem požehnaně? Honza Hučín
Nekonečný Prokop a spol.
Nad tolerancí zahradního publika trochu ohrnul v MF Dnes
nos Jaroslav Riedel, když napsal, že “… (jiným) se to může zdát spíš jako
projev nedostatku kritického uvažování.” Z článku je znát, že si Riedel
Zahradu právě nezamiloval, ale s jedním postřehem bohužel nezbývá než
souhlasit. “Publikum… trpělivě vyslechlo, jak Michal Prokop s Lubošem
Andrštem a Janem Hrubým vraždí osvědčené skladby dlouhými a nenápa ditými
improvizacemi.” Hluboce smekám před Andrštovou kytarou i Hrubého houslemi a
myslím si, že instrumentální hodokvas dokážu ocenit. Přesto se mi zdálo
jejich vystoupení v amfiteátru poněkud nekonečné. Tomáš Hrubý
Černý Urbánek
Za písničkářem Jaroslavem Urbánkem přišla malá holčička
s památníkem a prosila jej o podpis. Jenže se ukázalo, že nešlo o
obdivovatelku písně Prenatálek, nýbrž o jednoho z několika zahradních
návštěvníků, kteří si Jardu popletli s jistým slavným hudebním publicistou.
Urbánkovi ta k nezbývá než si nechat
narůst plnovous nebo nasvičit podpis Jiří Černý. Milan Tesař
Inovaci písničkářům
Písničkářského
Krtka na scéně u Radnice vzala voda a odnesla ho daleko předaleko. Někteří
písničkáři se ovšem nehodlali s ukončením své produkce jen tak smířit.
Frýdecko-místecký písničkář David Dave Vysloužil se spolu s Michalem Knéblem
(jeho jméno v jednom ze siouxských dialektů znamená “Ten, co přináší živelné
pohromy mohutnější než od Žalmana”) a Jardou Urbánkem uhnízdili v průjezdu
radnice. Jejich produkce přilákala mnohé
posluchače zpět a pánové získali i několik hlasovacích lístků. Bohužel už
neplatných. Duo T’n‘T (na snímku) přesídlilo do aleje mezi zámkem a
amfiteátrem. Nabízí se tu myšlenka na inovaci písničkářské soutěže do
budoucna. Zrušit pevnou scénu, písničkáře
nechat potulovat po areálu Zahrady s hlasovacími krabicemi a kdo si do
neděle vyzpívá více hlasovacích lístků vyhrál. Byl by to zlom v pojetí celé
soutěže a ještě by se ušetřilo za zvukaře (sorry, Pájo!). Pavlína Bublina
Veselková
Za oponou
Opona je báječná věc, která
urychluje spád večerních programů. Musí ale být jistá úroveň souhry, protože
vpředu se hraje (a to zpravidla nějaké křehké těleso) a vzadu připravuje
zvučení. Letos to odnesl Pětník, který si a cappella notoval, a vzadu se Jan
Hrubý drátoval. A najednou si vystřihl
na housle nějaký úžasný běh, bohužel v jiné tónině, než kapela zpívala. To
by rozhodilo kohokoliv, takže publikum se možná podivilo ušima. Jiří
moravský Brabec
Už nikdy hurá!
Moderátor pátečního večera Radek Havel secvičil s diváky
zvláštní vtip. Když umělec řekl, že následuje poslední píseň, mělo publikum
sborově zakřičet: "Hurá!" Petra Vášu a jeho Ty Syčáky evidentně dost velká
část sedících diváků nepřijala, soudě podle chabého ohlasu z hlediště a
sporadického potlesk u. Když pak Váša
oznámil blížící se konec svého vystoupení a vzápětí zaznělo ono nacvičené
"Hurá!", bylo mi tak trapně, jak už na festivalu dlouho ne. Václav Müller
Keltové stále bodují
Po loňském úspěchu pražské skupiny Jauvajs zabodovala
letos v soutěži o Krtečky ostravská formace Celtic Cross (2. místo). Další
“keltská” skupina, Shivers z Volyně, skončila na pěkném sedmém místě a
soutěže účastnil také Taliesyn, pro mne jeden z objevů letošní Zahrady (24.
místo). Zajímalo by mě ale, jak by všechny zmíně né
kapely obstály v konkurenci s výbornými polskými Stonehenge, kteří
roztancovali v pondělí večer Amfiteátr. Když budu soudit podle fronty, která
se po vystoupení utvořila na jejich cédéčka, neměli by zatím domácí před
Poláky mnoho šancí. Milan Tesař
Homo parazitus
Společně s řadovými návštěvníky jsme si všimli výskytu
čeledi homo parazitus přímo na festivalu. Přijedou den před začátkem
fungování ostrahy a projedou nedovoleně autem na tábořiště. Když jim
pořadatelé domlouvají, sahají po sprostých slovech, v jednom případě dokonce
po noži. Kolem auta a stanu si postaví bílý baldachýn a z kufru vytáhnou
plastová křesílka. Využijí hygienické i jiné služby, většinu času tráví sice
v pivních stanech, ale když už je něco z festivalu zajímá, dokáží strávit
celý v ečer v nepohodlné pozici za
plotem. Dost dobrý “kempingový” týden zadarmo. Ti slušní to za ně všechno
zaplatí. Michal Jupp Konečný
Baby boom
Koncem června se v českém tisku objevily zprávy o
rekordním nárůstu počtu narozených dětí (silné ročníky ze sedmdesátých let
si dávaly načas), čehož si ostatně člověk nemůže nevšimnout, když jde ve
městě po ulici. Ale že se to projeví i na Zahradě? Bylo to tak – vydatně se
přebalovalo přímo v hledišti, k vidění bylo bezkonkurenční množství miminek
v kočárcích, a ještě větší množství
těhotných divaček i účinkujících. Přišla zpráva o čerstvě narozené dceři
exPoupatí Šárky Novákové, s bříškem zpívaly z dřívějších Krtečků třeba Jana
Linhartová (Jauvajs) a Manča Sršňová (Pětník), miminko je očekáváno dokonce
i ve štábu Folk & Country. Schválně,
jestli se tenhle baby boom projeví i za 20 let v počtu přihlášených kapel...
Lucka Jirků
Lampa a Kulda
Nepřijel Jan Nedvěd, protože se mu udělalo před Zahradou
při vystoupení na Slovensku nedobře. Za normálních okolností by se v
zákulisí na toto téma mluvilo, muzikantská solidarita většinou funguje, i
když třeba Neřež mají dost hnusnou píseň protinedvědí. Ale tentokrát občas v
zákulisí dýchl smutek ze skutečné tragedie. Ve chvíli, kdy se Zahrada
rozjížděla, zabili se na silnici dva st aří
dobří trampští muzikanti Lampa a Kulda a Viki Porkristl bojoval v nemocnici
o život. Věřte, že to byl občas problém, netahat ten smutek před mikrofon.
Jiří moravský Brabec
Hudební archeologie
Keltskou vlnu střídá pozvolna vlna tuzemsky folklórní.
Jako by si hudební archeologové uvědomili, že se ještě nepošťourali
v domácím dvorečku. Ne každý ale umí odkrývat vrstvy s pochopením a citem
pro detail jako Čechomor. Honza Hučín
Ty Syčáci
Málokdy jsem se na festivalu tak dobře pobavil, jako při
vystoupení Petra Váši a kapely Ty Syčáci. Váša předváděl pódiovou show, při
které jsem se několikrát opravdu hlasitě zasmál. K oznámení, že si nechal na
hlavě narůst atomový hřib, vytvořil něco co se mu mohlo vzdáleně podobat ze
svých hustých vlasů, bušil se pěstmi do
prsou a chvílemi ho bylo plné pódium. Některými úryvky z textů jsem se bavil
ještě druhý den: “Červenáčku, pozor na hlavu, byl by z tebe chalupář,
trabant, debil, komunistická učitelka!" Příliš jsem nepochopil proč se
sedící (mlčící) většina v amfiteátru nebavila.
Proč diváci nevzali toto vystoupení, když nic jiného, alespoň jako recesi a
zpestření? Václav Müller
Zahraničí na Zahradě
Polská
kapela Grupa Furmana by mně před deseti lety mohla připadat jako zajímavé
zjevení: v současnosti člověku spíš vytane, že Happy To Meet to ve svých
nejinspirovanějších vrcholech dělají mnohem lépe. I druhý reprezentant
našeho severního souseda, v kiltech hrající Stonehenge (na snímku),
se přibližně pohyboval v trojúhelníku Kelti – bigbít – šraml. Přesto si –
jako naprostý neználek, co se polské
scény týče – troufám odhadnout, že obě kapely snad doma cosi znamenají, a
soudím, že jejich pozvání bylo správným krokem. Pokud nechceme poslouchat
stále stejné interprety nebo souhlasit s žánrovým rozšiřováním do nekonečna,
zbývá jen třetí možnost: začít zvát zahraniční hosty. A obávám se, že
střední třída od sousedů je finančně přijatelnější položkou, než to, co
reportér MF Dnes smrtelně vážně navrhoval loni na stránkách zvláštní
středomoravské přílohy ze Zahrady: proč prý na takový festival nebyl
už dávno pozván Bob Dylan… Tomáš Hrubý
Semtex jde!
Ani letos nechyběl na Zahradě prodejní stánek
vydavatelství Indies Recodrs. Na můj dotaz, co se nejvíc prodává, odpověděl
šéf firmy Milan Páleš: “Kupodivu se moc neprodává Radůza. Ale ta tady letos
nevystupuje a asi ji už všichni mají doma. Jinak je zájem o desky interpretů
kteří na Zahradě vystupují. Ovšem úplně nejvíc bych prodal Semtexu, protože
na ten se ptá zhruba každý desátý zájemce. Už je i poznám. Prohlížím si
přicházejícího člověka a říkám si:
Pozor, Semtex jde!” A tak, milí “Semtextové”, vězte, že ani příští rok na
stánku Indies Records CD Semtexu neseženete. Milan Tesař
Pavla Milcová
Na Pavlu Milcovou (vystoupila spolu s Peterem Binderem)
jsem se těšil dlouho před Zahradou. Nemám příliš možností spatřit ji na
pódiu a navíc její Apollo 14 poslouchám asi nejčastěji ze všech desek
vyšlých v loňském roce. Ale publikum Pavlu Milcovou totálně “odzívalo”.
Necítil jsem se dobře v znuděném, netleskají hledišti, kde nejvíce byli
slyšet starší manž elé požadující, aby už
šla ta ženská někam, a tak jsem raději seběhl dolů, do kotle. Jenže tam to
nebylo o moc lepší, spíše naopak. O to více oceňuji, že Pavla Milcová je
osobnost, která si i před plným amfíkem dokázala udržet vlastní tvář, i když
to publiku (třeba anglicky a capella
zpívanou pomalou písní) moc neusnadnila. Když se tato nevšední písničkářka
loučila s publikem, poslala do hlediště vzdušný polibek se slovy: “Děkuji,
jste pusinky!” Mě diváci spíše zklamali. Václav Müller
Hudba prochází žalud ky
Ani letos jsem si nic u stánků nedal. Nějak to považuji
za zbytečné. A taky za drahé. Přiznávám se, že si něco přivezu z domova,
něco nakoupím v místních potravinách a za ty tři dny dojdu na jedno teplé
jídlo do místní restaurace. Mrzí mne, že nepřijede nějaké velké auto plné
zeleniny a ovoce. Že třeba olomoucká mlékárna neotevře velký stánek s
mlékem, kefíry, sýry a jinými laskominami. Ale to je asi spíš chyba těch,
kteří by měli v občerstvení podnikat. Jiří moravský Brabec
Publikum večerní a moderáto r
V sobotním pozdním večeru mě napadaly neveselé myšlenky.
Točily se kolem odmítnutí Těch Syčáků a Pavly Milcové většinou publika
v amfiteátru. Veselá, roztančená Pavla Milcová nezaujala ani působivou a
naléhavou modlitbou Otče (Dej mi, dej mi, půlnoční záruku, že do rána
dodýchám), po níž bylo ticho ještě trapnější. Copak diváci na velkých
festivalech nejsou schopni přijmout něco jen trochu se odlišujícího, či
složitějšího? Nechtěl bych ztratit iluze o návštěvnících velkých akcí a tak
si říkám, zda třeba část viny nenese i
moderátor Radek Havel, který po Vášově vystoupení mluvil cosi o šílencích,
Pavlu Milcovou před jejím příchodem na pódium také prezentoval jako jaksi
odlišnou a jeho poznámka, že na festivalu, kde by vystupovali třeba Ty
Syčáci, Jablkoň a Bittová, by se měl u
vchodu vydávat diazepam, mi také nepřipadala příliš šťastná. Václav Müller
Bůhví – Žalmanovi nástupci
Víte, proč se v pondělí odpoledne spustila průtrž mračen,
která pohřbila soutěž písničkářů o Krtečky? Zavinila to prý slovenská
skupina Lekra, jejíž vystoupení mělo na scéně Kaplička začít v okamžiku, kdy
spadly první kapky. Kapela chystala křest svého CD Povedz milá a letní
spršku si možná objednala přímo u svatého Petra. Jinou variantu nabídla
skupina Bůhví, která měla nastoupit i hned
po Lekře. Prý to bylo jejich třetí vystoupení v řadě, při kterém začalo
pršet (viz sobotní soutěž o Krtečky). Je tedy možné, že nám z Bůhví rostou
Žalmanovi nástupci v umění přivolávat déšť. Milan Tesař
Sejšny na hlavní scéně
Občas se stalo, že v amfiteátru skupina na předscéně
ještě dohrávala, zatímco za ní už bylo nazvučeno. A aby se muzikanti vzadu
nenudili, někdy si s forbínou zasejšnovali. Mikuláš Nop se do Marienu trefil
tak geniálně, že jsem dlouho hledal mezi Troníčkovci bubeníka. Naopak Honza
Hrubý vytvořil ostrou vyhrávkou z gospelu
Pětníku těžce alternativní skladbu. Honza Hučín
Zajímaví Bůhví
Debatu rozvířila také otázka, jestli skupině Bůhví vyhrál
Krtečka spíkrovský mikrofon SuperStar v rukách klávesáka, zpěváka a autora
Bůhví Ondřeje Brzobohatého. Po autogramiádě enormních rozměrů, která se
rozpoutala po vystoupení Bůhví u Kapličky, jsem to viděl dost jasně a pocity
měl poněkud svíravé. Přiznám se, že mě potěšilo, když pak trampská lobby
posunula na první místo Lístek: ne, móda není to, co
vládne Zahradě. Krtečka ale Bůhví velmi přeji: je to v současnosti jedna
z nejzajímavějších mladých kapel v žánru, navíc velmi pracovitá a před očima
se stále lepšící. Ale přiznávám, že mě přesto rozčiluje, když si čtu (to už
je zcela mimo Zahradu), že někde bude
hrát “skupina Bůhví Ondřeje Brzobohatého”: zajímaví byli totiž už v časech,
kdy za klávesami seděl někdo úplně jiný… Tomáš Hrubý
Publikum časně ranní
Páteční večerní program na hlavní scéně byl opravdu silně
obsazený. Dvě “šlusující” hvězdy Hradišťan a Robert Křesťan s Druhou Trávou
(mezi nimi krátce hrál Kvokál), vystoupily dokonce až hluboko po půlnoci. A
právě tento nádherný dvojkoncert byl příjemným balzámem na mou rozladěnost
z chování publika. Atmosféra pod pódiem (kam mě z laviček vyhna la
zima) panovala výborná a diváci zpívali i méně známé písně obou formací.
Pokud vezmeme v úvahu, že na konci Křesťanova bloku bylo již půl třetí ráno,
je třeba složit před výdrží a nadšením diváků poklonu. A samozřejmě také
před těmi na pódiu. Před několika lety
jsem četl reportáž z Křesťanova koncertu, v níž autor konstatoval, že to
pány muzikanty již moc nebaví. Poslední dobou mám z Druhé Trávy úplně
opačné pocity a zahradní vystoupení nebylo ani trochu výjimkou. V paměti mi
asi nejvíce zůstane vzpomínka na Roberta
Křesťana mnohokrát děkujícího divákům za to, že vydrželi až do této téměř
ranní hodiny. Když publiku sdělil, že si jeho přízně opravdu velmi váží,
lehce se divákům uklonil. Koncerty Hradišťanu a Roberta Křesťana s Druhou
Trávou pro mě znamenaly jeden z vrcholů
Zahrady. Václav Müller
Pestrý Zámek
Velmi pestrou nabídku stylů nabídla v pondělí dopoledne
scéna Zámek. Brněnská dívčí čtveřice Na chvíli motýli blok zahájila v tak
vynikající formě, v jaké jsem ji nikdy předtím neslyšel. Podobně se
vystoupení povedlo západočeskému triu Toman a lesní panna, které početnému a
pozornému publiku předvedlo s obrovským elánem všechny své hity (nedostalo
se snad jen na mou oblíbenou píseň Pár čtyřlístků). Následující zlínský
Taurus se svým swingujícím folk em
absolvoval zahradní premiéru. Jeho vystoupení nebylo vyloženě špatné, ale
dvěma předchozím souborům se ani zdaleka nevyrovnalo. Naopak lahůdkou byl
koncert dua Dlhé diely (Daniel Salontay a Šina + neživý člen kapely minidisk).
Bratislavská formace hrála skladby z alb
obou protagonistů (dostalo se například na Šininu Otvorenou krajinou nebo na
Danielův hit Moruša). Na hity včetně Zmrzlináře nebo anglické verze Medvídka
nebo vsázel i Oskar Petr, který v duu s Jiřím Vopavou tento blok recitálů
uzavíral. Jejich vystoupení, které
samozřejmě obsáhlo i písně z alba Fabrica Atomica (např. Vázat se, stoupat),
pro mne však bylo zklamáním. Zatímco předchozí účinkující byli ozvučení
velmi dobře, Petrovi nebylo rozumět a přes jeho snahu zpívat s rockovým
nasazením mi v jeho recitálu chyběla
energie, kterou znám z velmi dobré desky. Milan Tesař
Bittová v kotli
Do kotle pod pódium amfiteátru jsem se přesunul pouze
jednou: nikoli tančit, ale vychutnat si vystoupení Ivy Bittové a Vladimíra
Václavka. Přiznám se, že album Bílé inferno, za kterou dostala dvojice na
Zahradě zlatou desku, považuji za jednu z nejúžasnějších CD 90. let. Takže
jsem si jejich blok ve skupině stejně nadšených posluchačů opravdu užil:
všichni se radovali z muziky, nikdo neřešil, co je to vlastně za ž ánr,
tahle Bittová s Václavkem… Tomáš Hrubý
Soutěžit je úspěch
Získá Strašlivá podívaná a Bezefšeho konečně Krtečka? Jak
budou posluchači reagovat na tvář ozářenou nováckým a superstárovým sluncem?
Překvapí někdo? Bude trampská, keltská či rockově-folklórní komunita dost
silná, aby prosadila své koně na stupně vítězů? Odpovědi už známe a o
důvodech se prakticky ihned začalo diskutovat na folkových webech. V každém
případě si myslím, že vítězem se stal každý, kdo pochopil, že i o Krtečka se
hraje hlavně p ro lidi. A že štěstí je
vrtkavá věc, pročež výsledky nelze přeceňovat. Samo o sobě dostat se na
Zahradu z pěti set kapel v Konkursu je velký úspěch. Honza Hučín
Ondřej zblízka
Pro někoho klávesista a jeden ze dvou zpěváků výborné
skupiny Bůhví, pro jiné především moderátor soutětěže Česko hledá SuperStar.
V každém případě patřil letos Ondřej Brzbobohatý k ikonám Zahrady. Vrhaly se
na něj nezletilé fanynky s památníčky a například před koncertem Bůhví u
Kapličky jsem zaslechl matku, jak říká asi sedmnáctile té
dceři: “Tamhle stojí Ondra, běž si ho prohlídnout zblízka.” Myslím ale, že
Ondru více než toto “prohlížení” potěšil zisk diváckého Krtečka nebo zájem
kapelníka skupiny Mošny Jirky Kačera Mrázka. Ten si natolik oblíbil píseň
Než se rozední z alba Akt, že ji upravil
do vokální podoby pro svou kapelu a notové party přinesl na Zahradu členům
Bůhví ukázat. Pokud se Mošny a Bůhví na nějakém festivalu znovu potkají,
dočkáme se možná společného vystoupení. Milan Tesař
Tvrdě na hvězdy
Dodržování časového rozpisu je věčným soubojem
inspicienta s interprety, v případě sobotní Kapličky i s vyšší mocí.
Muzikanti se samozřejmě rádi budou handrkovat o každou minutu na výsluní, i
když je známo, že dobře vybraných pět silných písniček zaujme mnohem víc než
halabala naskl ádaných stereotypních
deset. Přesto jsem na rozpacích z toho, že ani zkušení moderátoři a správci
scény nedokáží ohlídat, aby nenarůstal skluz. Pak je samozřejmě přesný
rozpis časů pro diváky k ničemu. Být inspicientem, nebál bych se být – při
zachování spravedlnosti – tvrdší a
asertivnější. Honza Hučín
Festival osamělých písničkářů
Neumím si sám pro sebe vyjmenovat mnoho důvodů, proč by
bylo dobré bydlet v Praze, ale když jsem si nedávno přečetl obsazení akce
nazvané Festival osamělých písničkářů, říkal jsem si, že ti Pražáci přeci
jen nějakou tu výhodu mají. Naštěstí se zmenšená verze tohoto festivalu
odehrála i v pondělním odpoledni na Zámku. Připomeňme jen, že v jeho rámci
vystoupili Jan Zubrický, Jiří Smrž, Sestry Steinovy a Jan Burian. “Toto je
jediný prostor v celém festivalovém
areálu, kde se něco sděluje, jinak se tu už jen hraje,” řekl konferenciér
Jan Burian. Přestože s ním, co se týče tohoto příkrého odsudku rozhodně
nemohu souhlasit, Festival osamělých písničkářů byl pro mě vůbec největším zážitkem
letošní Zahrady. Václav Müller
Jiří Smrž a Sestry Steinovy
Za celou Zahradu jste se asi nemohli setkat s takovou
naléhavostí a touhou něco sdělit, jako v po sobě jdoucích koncertních
blocích Jiřího Smrže a Sester Steinových v rámci Festivalu osamělých
písničkářů. Ano, naléhavost a zároveň vysoce inteligentní textařství, to
jsou pro mě hlavní znaky charakterizující Jiřího Smrže. Ten nenápadný pán
v nemoderních brýlích, zpívající své nádherně složité písně, na mě působí
větší energií, než několik Se mtexů
dohromady. Následující vystoupení Sester Steinových nazvala jedna má
kamarádka “Koncertem s velkým K”. Mohu jen souhlasit. Když jsem Steinovky
docela fascinovaně pozoroval, napadlo mě, zda tato dvojice jednou neudělá
stejnou “kariéru” jako Anděly sbírající
Radůza. Uvidíme. Víte, co by mě zajímalo? Jestli by nějaký ostřílený výrobce
hudebních skupin a stvořitel pop hvězd dokázal Steinovky uměle najít a
vytvořit. Možná by se mu povedlo podobně zajímavé (a přitom pohledné) typy
najít, snad by je i nějak naučil, kdy se
mají vzájemně podívat do temných očí a kdy jakoby rozpustile rozesmát. Jenže
by asi těžko sehnal někoho, kdo by dokázal napsat tak silná slova jako
Karolína Kamberská v písni Volná jako pták:
Svoboda je berla pro chudý
Ta zbyde každýmu
Kdo si všechno zničí.
Mám pocit, že Sestry Steinovy jsou na naší scéně stále
ještě nedoceněny. Václav Müller
Tanec u Kapličky
Pražská skupina Jauvajs se shlédla v páteční show
Čechomoru. Pořídila si podle jejich vzoru vlastního technika - donašeče
zajišťujícího plynulou přeměnu Romana Opavského - kytaristy na Romana
Opavského - akordeonistu (a popřípadě i naopak). Zatím vše vyzkoušela mimo
pódium při produkci pod širým nebem. Zdali do budoucna přidají i další
inovace (světelné či kouřové efekty), zatím ú zkostlivě
tají. “Jauvajsové” upoutali však už i letos. Do svého recitálu “U kapličky”
přizvali taneční skupinu Cóisceim. Její malí i velcí členové předvedli irské
tance s tak nakažlivou živelností, že mnohé posluchače přiměli alespoň si
podupávat do rytmu. Při obrovském
množství produkce určené pouze pro uši byl tento dramaturgický taneční
bonbónek milým zpestřením vděčně přijatým mlsnými diváky. Pavlína Bublina
Veselková
Fotbal, nebo muzika?
To byl balvan pro dramaturga nedělního hlavního programu.
Semifinálovým neúspěchem se mnoho věcí ulehčilo a posluchače zajímalo mnohem
víc dění v amfiteátru než v Portugalsku. Přesto by mě moc zajímalo, koho by
ředitel hlavní scény nasadil, kdybychom ve finále hráli. Největší hvězdy?
Anebo naopak mladé a neznámé? Já s ám
bych tedy třeba Hop Trop v neděli večer vydržel poslouchat i déle než jeden
poločas. Honza Hučín
Jan Burian
“Děkuji vám, že jste byli takoví laskaví, takovej bordel
při mých lyrických písních ještě nikdo nedělal,” takto se před přídavkem
loučil Jan Burian při svém vystoupení v pořadu Festival osamělých
písničkářů. Zřejmě moc nepřeháněl, publikum vyjadřovalo své nadšení skutečně
velmi bouřlivě. Burian hrál věci z připravovaného “feministického” projektu
Dívčí válka, tedy písničky o různých ženách, jej ich
osudech a problémech. Mně se líbila třeba ta o Květě bohyni kuchyně, co je
(díky tomu, jak skvělá je hospodyňka) největším nebezpečím pro intelektuálky
celé planety. Václav Müller
Pořadatelé
Vím, zaznělo to již mnohokrát, přesto bych chtěl ještě
jednou vyjádřit svůj obdiv ke všem těm dobrovolným pořadatelům, kteří
pomáhají zajišťovat zdárný chod Zahrady. Během celého festivalu jsem s nimi
neměl jediný špatný zážitek a navíc se mnohdy dokázali u své práce i
usmívat. Což v “normálním mimozahradním” světě není zdaleka běžné, a to
dokonce ani u lidí, kteří mají vstřícnost k občanům v náplni práce a jsou za
ni slušně placeni. Václav Müller
Vtípky a diazepam
Nějak mi nesedí, když moderátor secvičuje s publikem
nevtipné vtípky, které mají jednotlivé umělce rozhodit. Většina publika už
ty fórky stejně zná z jiných festivalů a po takové legraci většinou složitě
vybojovanému kontaktu mezi muzikanty a hledištěm spadne řemen. Nesedí mi
ani, když spíkr třídí muzikanty na ty správné a na ty, při kterých by diváci
měli fasovat diazepam. Michal Jupp Konečný
Všem se nezavděčíš
Publikum se dělí na staromilce a hledače. Tedy ve
skutečnosti jde ona čára každým z nás. Kolik chceme slyšet nového a jak nové
to ještě může být, abychom to strávili? A tak podle ohlasů publika na místě
i na internetu byli Bittová či Ty syčáci a Milcová s Binderem skvělí a
zároveň nesnesitelní. Chybělo něco nového a zároveň se festival posouvá mimo
žánry, které nese ve znaku. Domnívám se, že problém je v jisté přežranosti.
Poslouchat skutečně s oustředěně od
jedenácti ráno přes půlnoc prostě není v silách normálního člověka. Některé
kapely jsou festivalové v tom smyslu, že jejich hudba do nás příjemně
vplyne, navíc jejich písničky známe, a tak jen kontrolujeme, jestli je to
jako vždycky. Jiné po nás chtějí něco
náročnějšího – soustředěnost, labužnické koštování. Kolik exotických lahůdek
má být v menu a kolik osvědčeného ohřívaného guláše? Nezávidím šéfkuchaři.
Jiří moravský Brabec
Leicht povýšil
Míša Leicht povýšil po odsloužených a odmoderovaných
letech u kapličky na hlavní scénu. Byl opatrnější a uvážlivější, ale náboj
neztratil. Je potěšitelné, že je tu vedle Radka Havla další talentovaný člen
konferenciérského dorostu. Honza Hučín
Než přijede hovnocuc
Vítěz soutěže o Krtečka, pražský Lístek, v nedělním i
pondělním ránu ještě před zahájením oficiálního programu na jednotlivých
scénách, potěšil diváky akustickými recitály u jedné z bran zámku. Ten
v pořadí první, přerušený průjezdem fekálního vozu mezi diváky a kapelou, se
stal inspirací Jiřímu Alvovi Matěkovi.
Slíbil, že do příští Zahrady složí píseň na motivy tohoto nevšedně
romanticky trampského zážitku “Než přijede hovnocuc”. Otázkou zůstává, zda
se máme těšit. Milan Belmondo Plch
Hasiči se baví
Byly tak dvě hodiny po půlnoci oddělující pátek od
soboty, když se tábořištěm nad amfiteátrem opakovaně rozeznělo hlášení:
“Svoláváme všechny dobrovolné hasiče!” Tuto nesporně zajímavou výzvu ze
všech sil křičel do mikrofonu člověk v hasičském voze. Posléze “rozjel”
s pomocí ampliónu umístěného na a utě
opravdu hlasitou diskotéku, která asi kdekomu na tábořišti pořádně lezla
krkem. Že se hasiči uměli dobře pobavit, dokazuje i citát z emailu, který
jsem dostal po Zahradě od jedné kamarádky: “Partička dobrovolných hasičů
dorosteneckého věku z Náměště na Hané
hasila převážně žízeň. Spali jsme kousek od jejich “základny” (= hasičské
auto a stanový přístřešek) – byli výrazně označeni nápisem na zádech a téměř
neustále opilí a hluční. Ještě, že nehořelo!!! Ale moc hezky to nepůsobilo.”
Třeba by mohl Miloš Forman příští rok
v Náměšti natočit nějaký hezký film. Václav Müller
Mimo scény
Vystoupení mimo oficiální scény opět přibylo. Mnoho kapel
chápe velmi dobře, že to je skvělá příležitost zaujmout, pozvat na oficiální
vystoupení, pobavit, prodat cédéčko. Bez aparátu se navazuje kontakt
s diváky bezprostředněji. Vynalézavci objevili různá místa, kde se dá hrát
dokonce i přes den během vysílání všech scén – a ještě zdaleka nevyčerpali
všechna. Jenom mě mírně vylekalo, když jedno takové “spontánní” vystoupení
bylo plakátováno den předem i s uvedením
místa. Bral to nejmenovaný držitel Krtečka tak, že si vyvěšením plakátů
vykolíkoval claim, kam už v uvedenou hodinu nikdo nesmí? Honza Hučín
Moje hitparáda
Oskar Petr – nádherné a pokorné vystoupení velké
osobnosti. Bittová s Václavkem – umanutí,
nepodbíziví, muzikanti každým coulem. Milcová s Binderem – písničkářství
nejmodernějšího stylu. Petr Váša a Ty syčáci – hudba a poezie jako magie.
Jan Burian – krasosmutek laskavého pozorovatele života. Jiří Smrž – za svou
pravdou stát. Jenže koho to zajímá? Jiří
moravský Brabec
Cicvárek a Mošny
Jednou z příjemných jistot každé Zahrady se již pro mě
stalo společné hraní Ivo Cicvárka, jeho skupiny Oko a Mošen mimo oficiální
program. Letos se jejich ranní koncert nekonal v zámeckém parku, ale o pár
metrů dál před hospodou. Tedy na strategickém místě poblíž vchodu na scénu
Kaplička, které zároveň nemůžete minout, když směřujete od amfiteátru dolů
do města. Tento pravidelný neoficiální koncert je krásným důkazem, že
Zahrada žije i svým vlastním životem,
mimo pořadateli pečlivě naplánovaný program. Tedy lépe řečeno, je důkazem,
že je Zahrada životaschopná. Václav Müller
Zahradní počasí
V minulých letech měla Náměšť štěstí, když pršelo a
fičelo na mnoha místech republiky, jen ne tady. Na deštník srážkového stínu
Drahanské vrchoviny se ale spoléhat nedá absolutně, jak ukázalo pondělní
odpoledne. Podle snímků z radaru druhá podobná pohroma minula v podvečer
festival jen těsně. Vím to, projížděl jsem jí u Moravské Třebové a stálo to
za to. Na druhou stranu ani tentokrát
Zahrada nepropršela celá a pravidelným účastníkům Slunovratu, Mohelnického
dostavníku či Folkového kvítku musí připadat jako neuvěřitelně suchá akce.
Honza Hučín
Po Zahradě o Zahradě
V záplavě mailů (dopisů už chodí opravdu minimálně) a
internetových diskusí je spousta nadšených pochval a přitakání a samozřejmě
i hodně hlasů kritických. Dá hodně práce vysvětlit čistotymilným, že přidat
v umývárnách dvacet kohoutků by nebyl problém, ale tlak vody na nejvyším
místě měst ského vodovodu prostě
nezvýšíte. Pestrost stravy byla letos celkem slušná, i když lepší by mohla
být určitě. Zelenina, mléčné výrobky i zrní už na Zahradě byly. Proč se
nepřihlásili jejich prodejci znovu, je možné odhadnout: mezi lidmi byl o
jejich zboží malý zájem. * Kupodivu nám
letos už nikdo nenapsal, že jsme nepřátelé zvířat, když nepovolujeme na
Zahradě psy. Zavedla to už většina pořadatelů a návštěvníci už pochopili
proč to je. Psi mohou svobodně na ty festivaly, kam nejezdí lidé. Stejně ale
bylo 95% ohlasů – nadšených i kritických
– věnováno dramaturgii. Michal Jupp Konečný
Proč mám Zahradu rád
Jedním z vrcholů letošní Zahrady pro mě byl určitě
koncert Jarretu u Radnice. Zjistil jsem, že jsem se v tom shodl s řadou
hodnotitelů. Jarret si ústy Marka Štulíra pochvaloval, že letos dostal místo
pár minut v hlavním programu v amfiteátru prostor na celý recitál na
Radnici. I on se v tom shodl s celou řadou hodnotitelů; zaznívaly dokonce
hlasy, které celou záležitost zobecňovaly a lobovaly za menší počet vy stupujících
na Zahradě, kteří by si víc zahráli. Jakkoli se mi veškerá klipovitost
rychlých střihů v zásadě protiví, zde se s veřejným míněním neshoduji: na
poměry dlouhý koncert Jarretu jsem si dopřál jako mimořádnou výjimku. Jinak
chci běhat jak potrhlý ze scény na scénu
a nadávat na předlouhé vzdálenosti a smůlu, se kterou zásadně přicházím o
něco později. (Jako letos do kostela: z jistě skvělého renesančně loutnového
vystoupení manželů Tichotových jsem slyšel asi tak posledních 24 taktů...)
Jenže jak to udělat jinak, když chci
slyšet, co se skrývá za jmény zahradních nováčků i s čím novým přijely letos
staré páky? To je to, co je na Zahradě nejzajímavější, co ji odlišuje od
jiných festivalů, proč ji mám rád. Tomáš Hrubý
Zmoklí písničkáři
Když jsem začal uvádět soutěž písničkářů o Krtečka, bylo
vedro a já tušil, že přijde slejvák. Netušil jsem ale, že střecha nad pódiem
je jen dekorací, která nezadrží příval deště ani pět vteřin. Byla to škoda,
protože všichni písničkáři, kteří stihli vystoupit, byli ve f ormě.
Když déšť skončil a bylo jasné, že je po soutěži, protože aparatura byla
mokrá a životu nebezpečná, několik písničkářů (Jarda Urbánek, Michal Knébl,
David Vysloužil, Jerry Lešner) to rozbalili v průchodu radnice a myslím, že
několika desítkám schnoucích diváků
udělali opravdovou radost. Přesto mne mrzelo, že scéna nebyla dobře
zabezpečena a myslím, že by mohl pro příští rok Jupp objednat jeden
testovací déšť na večer před Zahradou, aby se prověřilo, jestli střechy
vydrží. Jiří moravský Brabec
Pár zahradních citátů:
“Saxofon je trampský nástroj. Víte, kolik by se z něj
dalo vyrobit kotlíků?” (Ivo Cicvárek)
“Jen bych vás poprosil, abyste ten přídavek chtěli” (Honza Žamboch slibující
divákům v amfiteátru, že se při případném přídavku pobaví.)
“Slováci jdou v úterý do práce, protože
Cyrila a Metoděje máme společného, ale Husa upálili jenom nám, heč!”
(moderátor Jiří moravský Brabec)
“Teď přijdou Sestry Steinovy, jejichž písně jsou tak o 16 minut kratší”
(moderátor Jiří moravský Brabec po skončení bloku trojice Prokop,
Andršt, Hrubý)
“Vlasto, kde máš kraťasy?” (mocný výkřik diváka
sedícího až v horní části amfiteátru směrem k Vlastovi Redlovi oděnému do
trička a kalhot.. “Klid!,” zareagoval okamžitě Redl z pódia, čímž však
(údajnou) nepatřičnost svého oblečení nevysvětlil.)
“Gustave Le Bon napsal, že inteligence davu se rovná inteligenci nejméně
inteligentního člena tohoto davu. A jak jsem se tak v tom amfiteátru
rozhlížel, nebyly tam dobrý typy, to vám řeknu.” (Jan Burian při konferování
Festivalu osamělých písničkářů na Zámku.) Václav Müller
Foto Miloš Truhlář
Zahrada 2004
1.-5.7.2004
Náměšť na Hané u Olomouce
scény Amfiteátr, Kaplička, Radnice, Zámek, Kostel, Interiér Kapličky
Předzahrada: Olomouc – Horní náměstí, Šternberk - klášter, Drahanovice –
Černá věž |